Berlínský zápisník Dora Kaprálová

12. 2. 2013
Je jeden berlínský muž. Stojí se zlatým zubem na mostě poblíž
stanice Möckernbrücke. Ta hra by se mohla jmenovat Chytni si svého
děda. Když ho tam teď v zimě náhodou chytnu, vhodím mu do
futrálu od tahací harmoniky drobné a on mi zahraje. Postojím,
poslouchám a pozoruji kanál řeky, líné labutě, kachny v bílé, berlínské
krajině. Most je zastřešený, zasklený, a tak i on, když hraje, je celý
zasklený, zastřešený, klidný. Poslouchám ho a miluji, nechce se mi
hnout. Také on pozoruje při hraní líné labutě a kachny. Vybral jste si,
pane, krásný světa kout, říkám mu jednou pateticky, když dohraje.
A on se usmívá, zub se mu zaleskne. Spasiba, říká mi, spasiba. Je
to estetický dědo, je to dědo estetik, je rusky spanilý. Jeho osud mi
není lhostejný, kdykoliv ho tam chytnu. Dokud hraje, neopouštím
ho. A ani on, zdá se, neopouští mě.
Je jiný berlínský muž. Je to popelář. Pozoruji ho z okna kuchyně.
Močí diskrétně do sněhu u zídky ve dvoře, zatímco jeho
braši v oranžových vestách berlínských veřejných služeb válejí
popelnice, kutálejí je, kontejnery na kolečkách táhnou prudkými
pohyby hlučně ze dvora ven, na ulici. V kontejnerech jsou tříděné
odpadky, ale taky pár krys, nepoužitý lístek na vlak, dopis jedné
ženy jednomu muži, nikdy neodeslaný, starý hřeben, použité plíny,
prasklý míč, lampa a čísi fialová rtěnka. Mohla bych toho muže
milovat? Mohl by on mě? Ale co je to za únorovou otázku, vždyť
ho jen tak pozoruji, co je komu do nás, co je do nás nám? Vidím, že
močí u kontejneru, do kterého jsem před chvílí vhodila igelitovou
tašku s odpadky. Vidím, že močí a že po něm zůstane ve sněhu malá
žlutá skvrna, gelbe fluss, žltá riečka. A že někdo, kdo toho popeláře
skutečně miluje, bude tu malou žlutou říčku láskyplně zkoumat.
Pohledem ji polaská a občerstven odejde. Třeba jeden z brachů
jeho. Nebo Asiat, Číňan třeba nějaký. V tom lepším světě. Tam, kde
zpívá svoje hity Antony (and the Johnsons).
Je ještě jiný berlínský muž a je to mladý drobný Maďar z Pešti.
Maďar tanečník. Potkáváme se v Krossenerstrasse, Seumestrasse
a někdy i Gartnerstrasse, tam ale děláváme, že se nevidíme, není to
v našem teritoriu. Nejčastěji se však potkáváme v chodbě našeho
domu, kde do sebe vždycky vrazíme. Ať se vyhýbáme jakkoliv, vrazíme
do sebe. Chodba je úzká, vrazíme do sebe; nepříliš prudce, ale
přece jen. Je to i divné. Všelijak zaklesnutí, atavisticky, ruka do oka,
loket do ušního bubínku, rty o koleno. Habsburskomonarchisticky
se o sebe opíráme; pak se vzájemně omlouváme, vysvětlujeme, obhajujeme.
Chystám se ho pokaždé zeptat, jak je to proboha možné,
takto do sebe strkat. Vždyť on je tanečník, a ne žádné nemehlo;
a ani já nejsem snad dosud tak vratká. Ale kdykoliv se nadechnu,
řekne mi: „Muss ich leider schon, mein Geliebter wartet auf mich!“
Ano, odpovím. Podaří se nám zachovat korektní sousedské vztahy.
Chodba se vrátí do původní dimenze. A je to tak i dobře.