Pražské a jiné historie Eduard Bass

Podkop

Skaliskatá stráň pod hradbami vyhřívala se v květnovém slunci a tři hoši, rozvalení na samém úpatí hradeb, cítili se jedinými pány celého svahu od zdiva až dolů k potoku. Jen málo chodců přešlo zaprášenou silnicí, po níž tehdy ještě nejezdila elektrická tramvaj; z polí za vilou Bělkou svítily prořidlými okraji obilí střepiny skla a smály se máky a chrpy.
Jindřich Hozák, nejmenší z hochů, ležel na břiše a pozoroval tajemný život v malém úseku trávníku: jakási mšice pobíhala zděšeně ze stvolu na stvol a mravenec hmoždil se se strašlivými překážkami, jež mu hoch z kamenů a větviček kladl do cesty. A trávník takto zblízka pozorovaný vyrůstal v očích Hozákových v tajuplný prales předpotopních obrů rost¬linných a byl pln podivného a záhadného života.
„Je to zvláštní,“ řekl konečně, „že se mravenec nedá odvrátiti od své cesty. Čím víc má překážek, tím více se s nimi pere.“
Druhý hoch, ležící opodál s kloboukem přiklopeným na oči a žvý¬kající sladké stéblo mladé trávy, mrskl po Hozákovi zlenivělým pohledem a řekl:
„Kdyby tě viděl Kanděra, jak trápíš nebeský hmyz! Jindřichu Hozáku, řekl by, jest mi vás prohlásiti za nevyléčitelného tyrana. Vaše duše jest již v útlém mládí tak černá nepravostí, že by ani mikroskop neobjevil na ní světelného místečka!“
„Mýlíš se. Praotec blech nebrání volnému badání v přírodě. A pak miluje z hmyzu pouze druh Aphaniptera. Pro ostatní nemá zájmu.“
„Praotec blech už se dlouho tak nerozčilil jako včera v respiriu. Cos mu řekl, Minkusi?“
Vytáhlý hlavatý hoch, sedící nahoře opřen o hradby, podíval se pomalu na oba kamarády. Jmenoval se Svoboda, Karel Svoboda, ale odjakživa se mu říkalo, bůhvíproč, Minkus. Jen profesoři měli proň jiné jméno, když mezi sebou hovořili o mravném chování kvinty B. Pak slul Karel Svoboda pouze „tajný zloduch celé třídy“.
„Neřekl jsem nic zlého, Kvíčalko. Nerad rozčiluji staré pány. Ale někdo pustil salamandry do akvária s americkými losůsky a salamandři je sežrali. Praotec blech byl dost sprostý, že začal vyšetřování u mne. Co je mně po amerických losůscích?“
„A co jsi mu řek?“ ptal se dychtivě Josef Junger, přezdívaný Kvíčalka, a obrátil se na bok.
„Požádal jsem ho, aby klidně uvážil morální důsledky, jestliže nařkne hodného studenta beze všech důkazů. A pak přišla velká debata; Praotec byl pln záludné ironie a neobyčejně chladnokrevný. Věděl jsem, že mi nedá celou hodinu pokoj, a já si chtěl přečísti Sport a hry. Tož jsem Praotce vyprovokoval: projevil jsem velmi klidně svůj soukromý názor, že blechy jsou svinstvo a mimoto že nepatří do učebné soustavy v kvintě. Praotec se chytil jak čolek na žížalu; soptil celou hodinu a já moh klidně pod lavicí číst.“
„Je to hrůza: Kanděra je profesor přírodopisu na střední škole a pro samé odborné studium blech nerozeznal by snad psa od čuby.“
Hozák kopl dvakráte do trávy a řekl zvolna:
„Minkusi, dej si pozor. Kanděra má něco za lubem. Když jsem si kupoval párek, litoval tě školník nesmírně a mluvil cosi o tajemném usnesení sboru podle návrhu Kanděrova.“
Minkus se protáhl.
„Vím o tom. Ještě návrhu nepodal. Chce to učiniti ve středu… Psa od čuby nerozezná…“
Minkus zmlkl a zadíval se dolů, kde z uličky od Karlova vyrazila urousaná, ušpiněná fenka s vyplazeným jazykem a za ní osm psů, špinavých, rozježených, porvaných. Fenka ubíhala znaveně silnicí a psí průvod supě a hekaje klusal za ní. Nějaký kluk v zatáčce cesty hodil po nich kamenem; ale byli slepí a hluší a zmizeli za rohem jeden za druhým tak, jak byli přiběhli.
Minkus hvízdl naprázdno a přimhouřil levé oko. Kvíčalka se naň podíval: činil tak pokaždé, kdykoliv se mu rodil v hlavě nějaký nápad.
„Jindro, nekopej tak do země! Minkus má nápad! Myslím, že Praotec blech bude něčím překvapen.“
Hozák opustil svého mravence a zadíval se na Minkusa, jenž se tajuplně usmíval.
„Hej, Minko, zlatá Minko, řekla, co ji napadlo?“
A Minkus spustil se od zdi, o niž se dosud opíral, skočil mezi oba kamarády, přitáhl je k sobě a řekl hlasem neobyčejně sladkým:
„Milovaný Praotec blech ohlásil, že ve středu podá v konferenci návrh na exemplární potrestání tajného zloducha celé třídy Karla Svobody, zvaného Minkus. Kanděra není oblíben a po straně se mu ostatní profesoři pošklebují. Kdyby tedy,“ a tu se stal hlas Minkusův možno-li ještě sladším, „kdyby tedy se mu přihodila nějaká nepříjemná historka, jež by ho docela zesměšnila, nemohlo by se ani mluvit o hlasování. Vím to od suplenta Řeřichy.“
„A máš už plán?“
„Dá se vaše Minka překvapiti? Dnes je čtvrtek. Času je dost, ale nutno už začít. Především je nutno, aby se po škole rozkřiklo, že Praotec blech nerozezná psa od čuby.“
„Psa od čuby…?“
„Ano, děťátka. A nechte starou Minkusovou pracovati dál. Tohle je vaše starost: Praotec blech nerozezná psa od čuby – rozumíte?“
Oba hoši opakovali po něm záhadnou formuli.
„Dobrá. A teď, kluci, pojďme dolů, chce se mi kouřit.“
A už se hrnuli všichni tři skákajíce ze skaliska na skalisko, kopajíce do pampelišek a zpívajíce ve všech tóninách:
„Praotec blech nerozezná psa od čuby! Praotec blech nerozezná psa od čuby!“
A skutečně, tato věta, záhadná a nesrozumitelná nezasvěcencům, ovládla magickou silou celou reálku od pátku až do pondělka.
Začalo to tím, že třídní profesor zachytil v druhé lavici neobratně vržené psaníčko, jež obsahovalo jen tuto větu a jehož pisatel nemohl býti vypátrán. Stejné heslo objevilo se před hodinou deskriptivy napsáno na školní tabuli palcovými literami. Profesor Sudaplocha dal je sice smazati, ale již historik Jiroutka nalezl podivné tvrzení o Praotci blech vytetováno na pijáku v třídní knize. Drobné papírky s poznámkou o psu a čubě byly neznámým padouchem nalepeny na všechna okna prvního patra a již v sobotu dostal každý člen sboru profesorského anonymní pohlednici s tajemným heslem. Čtyři nevinní primáni byli dopadeni v respiriu zahloubáni nad touto větou; ukázalo se, že ji považovali za přesmyčku. Kvarta a sexta řvaly ji odpoledne při matči a v neděli po kostele dostavil se do ředitelny pan Masárek s anonymním dopisem a hájil svého syna, terciána Masárka, před obviněním, že si snad on vymyslil urážlivý výrok o panu profesoru Kanděrovi.
Nuže, v celém ústavě věděli sice, že Praotec blech je žákovská přezdívka profesora Kanděry, ale jaký účel mělo toto tažení, kdo je vyvolal a řídil, to zůstalo záhadou. Suplent Řeřicha přinesl dokonce dlouhou baladu, jež začínala:
Slyšte, lidé, hroznou věc,
co sved Bleší praotec,
zpráva je to přehrozná:
psa od čuby nepozná…
ale všechno pátrání minulo se s cílem. Stopa vedla tu do septimy, tu do kvarty, tu dokonce do mléčné primy, ale viník zůstal nevypátrán. Vyčouhlý Minkus chodil stále nevinně, Kvíčalka pohlavkoval primány jako dřív a Hozák pozoroval stejně čolky pozřevší americké losůsky, takže i tučný školník Janeba nechoval tentokráte podezření. Jen suplent Řeřicha díval se po očku na naši trojici; znal Minkusa dosti dobře a tohle vše mu připadalo jako příprava k vyhození pekelného podkopu.
Když se v úterý odpoledne profesor Kanděra doma usadil u mikro¬skopu, táhlé zvonění vyrušilo ho z práce. Paní profesorová nebyla doma, a tak spěchal udivený Kanděra sám otevříti. Za dveřmi stál neznámý muž se psem přivázaným na řetízku.
„Ráčíte si přáti?“ zeptal se zdvořile Kanděra.
„Jsem tu s čubičkou, pane profesore!“
Profesor Kanděra zadíval se na cizince udiveně, pošinul brýle na nose a chystal se k dotazu, když na schodišti ozval se mnohohlasý štěkot, křik a láteření a ze zatáčky vyběhla slečinka nesoucí malého psíka a ná¬sledovaná asi tuctem řvoucích a peroucích se hafanů.
„Pane profesore, račte mi dáti přednost!“ volala na uděšeného Kanděru, vidouc cizího člověka státi se psem u dveří.
„Jedete, potvory!“ ozval se mezitím hluboký bas na schodišti a jakýsi tlustý pán se psem na šňůře odháněl zoufale rozdivočelé psy, jichž stále a stále přibývalo. Řev, kvikot, štěkot, vrčení a nadávky mísily se v ohlu¬šující směsici. Nájemníci vybíhali z bytů a viděli profesora Kanděru v žu¬panu, zmítaného dvěma cizinci a neznámou dámou uprostřed smečky psů, jež byla jako pominutá.
Ubohý profesor potácel se bezradně ve vší té spoušti, nechápaje ničeho a nedoveda si celý ten psí babylón vysvětliti. Jeho rozrušení stupňovalo se již k zoufalství, kdyžtě noví cizinci přicházeli a štěkající bestie naplnily schodiště až k půdě, řvouce a dělajíce nečistotu na každém stupni.
Jako anděl spásy objevila se tu paní profesorová. Ani ona netušila, co způsobilo tento nepochopitelný výjev. Ale vrozený smysl pro čistotu a pořádek v domě probudil se u rozené Romováčkové: bila kol sebe deštníkem po hřbetech psích netvorů, křičela a kopala po nich, honila je po schodech, přerazila deštník o novofundláka, rukojetí praštila hedvábného špicla, zase podnikla útok na pomateného buldoga a neustávala ve svém boji, že celá ta nehorázná smečka pocítila náhle úctu k její autoritě a ubíhala se schlíplými ohony dolů a ven na ulici. A když paní profesorová vytrhla ještě svého zmámeného chotě z rukou těch neznámých „raubířů“, vrazila s ním do bytu tak rychle, že ani nezpozorovala, jak v za¬táčce schodů omdlévá smíchy suplent Řeřicha, přivedený zcela náhodou k této podívané nevinným kvintánem Karlem Svobodou, řečeným Minkus.
A zatímco polomrtvý Praotec blech ležel v horečce na pohovce ošetřován manželkou a nemohl se vzpamatovati z děsivého vidění, suplent Řeřicha ukazoval v plzeňské restauraci několika kolegům inzerát v Malém oznamovateli.
PŘIPUSTÍ SE čistokrevný foxteriér s Ima rodokmenem za mírný poplatek. Prof. Kanděra, Král. Vin., Budeusova ul. 125, III. patro.
Toho dne tři mladí studenti upozorňovali kdejakého chovatele foxteriérů na výhodnou příležitost k založení nové psí rodiny a fenky, přiváděné svými majiteli, táhly za sebou po celém městě průvody psů zmatených jarem a láskou. A když se profesor Kanděra ve středu ráno probudil, uvítal ho před domem štěkot nepřehledné smečky psů všech odrůd, uběhaných, unavených, porvaných psů, kteří protoulali celou noc v okolních ulicích, kteří se však znovu vraceli před vrata profesorova domu, protože od sedmi hodin se tam již zase trousili chovatelé s běhajícími se fenkami.
Nebylo vyhnutí: profesor Kanděra zaplatil rozvzteklené domovnici za pateronásobný úklid schodů, a sebrav milovanou ženu, opustil poprvé v životě svoje blechy a odstěhoval se na dva dny k vzdálené příbuzné, omluviv se písemně řediteli, že pro nervový šok nelze mu po dva dny dostaviti se do ústavu.
A tak nebylo nikoho, kdo by řehotajícímu se sboru podal v odpo¬lední konferenci návrh na exemplární potrestání kvintána Karla Svobody, přezvaného Minkus, vpravdě však tajného zloducha celé třídy…