Berlínský zápisník Dora Kaprálová

26. 2. 2013
Obecně si myslím, že si lidé nijak zvlášť nerozumí. V únoru. Včera
třeba ve Frenštátě pod Radhoštěm vybouchnul dům. Prý úmyslný
čin problémového nájemníka, co se měl vystěhovat a hrozil sousedům
smrtí. Pak tedy ano – apokalypsa se naplnila. Ale co když
jde o křivé obvinění? Je to strašná zpráva a je to i únorová zpráva,
mediální zpráva ze zimy, která nekončí, a pomalu by měla.
A ještě k tomu neporozumění. Jednoznačně nejsilnější ze tří
hraných filmů, které jsem minulý týden viděla na Berlinále, byl
gruzínský snímek nepřeloženého titulu Grzeli nateli dgeebi. Příběh
z Tbilisi na pozadí válečného konfliktu, dospívání dětí a odcizení
rodičů, film plný násilí i něhy. Po filmu diskuse s gruzínskou režisérkou
Nanou Ekvtimishvili, která odpovídala na otázky dvou německých,
militantně naladěných feministek. „Proč ukazujete agresi
mužů v tak pozitivním světle?“ ptala se jedna a druhá jí skočila do
řeči. „Proč nedovysvětlíte, jak vztah mezi mužem a ženou v Gruzii
skutečně funguje?“ Režisérka se usmívala, snažila se nedat najevo
smutek, ale ani z osmé řady nešlo přehlédnout, jak zuřivě mačká
cíp své halenky. Další otázky byly korektnější, ale stejně
(západoevropsky) arogantní a zcela mimo smysl a podstatu filmu.