Berlínský zápisník Dora Kaprálová

5. 3. 2013
Berlín – deníček (čtvrtek až pondělí)
Přemýšlet, analyzovat, dumat, rozkrývat, ohraničit, rozebírat,
ohmatávat, pečlivě rozbrázdit vrstvy skutečnosti, bedlivě zkoumat,
vkročit do hlubin, vnořit se do krtinců, objevit jádro pudla,
vypísknout racionálně, čmuchat zmámeně, sklonit hlavu láskyplně,
vklínit se mezi kolena milovaného muže (mého muže)… anebo:
dětinsky a svobodně plácat páté přes deváté.
Snažím-li se poslední dobou o první, vychází mi to druhé. Věty
mi běžně utíkají; ledabylí mravenci ve vesmíru. Jejich vyznění se
rozmazává těsně před ukončením (před tou definitivní zatáčkou
u studánky). A zatímco na to myslím, pavouk v horním rohu pokoje
se sebejistě věší na své dílo. Síť zničím vzápětí smetákem. (Odpusť
mi, zvířátko.)
Dnešní rozpačité rozkazy: Už nikdy nenapsat ani jeden text na
téma Je jeden muž. Poslouchat, mlčet, hodně se nořit do dětských
her anebo spát. S chutí vařit a péct. Koupit novou dortovou formu.
Myslet stroboskopicky, a jen je-li to nutné. Uvažovat minimalisticky
pouze z nezbytnosti. Všednost prožívat spíše rozmařile. Surovější
věty nechat spát. Ale opravdu mám ráda lidi, kteří se nebojí mlčet.
Já se často mlčet bojím. Melu pak páté přes deváté (viz věta první
a věty následující).
Berlín – cestopisný deníček (čtvrtek až pondělí)
Chorvat v nacpaném U-Bahnu směr Alexanderplatz vykřikl
náhle SMRT a kousnul přítelkyni do ucha. Otočili se patrně všichni
Slované (celkem tři cestující včetně mě).
Nejstarší žena z našeho domu, osamělá paní Kranz, dává naší
tříleté F. pokaždé ve dveřích nějakou sladkost. Bydlí ve druhém
patře, my ve čtvrtém. F. se naučila kouzelné zaklínadlo žebráků: Ich
habe Hunger. Jde po schodech, opakuje si tu větu, piluje výslovnost
k dokonalosti; pospíchá ke dveřím ve druhém poschodí a já za ní
rozrušeně volám: „Zazvoníš pod podmínkou, že tu větu nevyslovíš.“
Pak většinou F. od svého záměru lehkomyslně ustupuje a dál zvesela
stoupáme vzhůru, až k nám.
Mladý maďarský soused K. se společně se mnou vracel z večerního
představení berlínského divadla Ramba Samba. Říká mi
ve skoro jarní tramvaji M10: “Untill I was twenty one, I did nothing.”
Chci podotknout, že nedělat nic se nedá. Ale nejde to. Chci tu větu
vyslovit a nemohu ji vyslovit, je najednou celá nesmyslná. Cos tedy
dělal, chlapče, do svých jedenadvaceti let? “I did really nothing,”
tvrdí neústupně a víc z něj nedostanu. Tak se aspoň krátce s tímto
milým gayem něčemu zasmějeme. Čemu ale?
Dnes jedu od 6.45 vlakem do Prahy, rozednívá se. Po berlínské
zimě s rodinou týden v Praze bez rodiny. Ne výlet. Ne cesta. Ne zima.
Ne jaro. Ne veselo. Ne smutno. Tak něco mezi. Pracovat. Jít plavat do
lázní Axa. Na cizí muže se příliš nedívat, jen na jejich tkaničky od bot,
to bych snad i mohla; letmo. S nikým příliš nediskutovat,
nekonfrontovat se, do řeči se nedávat, nezapřádat hovory s lidmi jako
smyslů zbavená, být spíše želvou jara. Nechtít jedno a neběžet ke
druhému. Na dálku i nadále milovat své bližní. Ano. Želvou jara se stát.