Berlínský zápisník Dora Kaprálová

12. 3. 2013
Pondělí: Cesta s N. vlakem do Prahy. Mezi Ústím a Roztoky docházím
k poznání, že nebýt degenerace naší rodiny, nebýt sňatku
babičky Jany s pokrevním bratrancem Ivanem, mohla jsem být Pamelou
Andersonovu s mozkem Marka Zuckerberga. Ono to vlastně
není směšné, vtipné už vůbec ne. Bratrovy roztrhané košile, mé
díry v ponožkách. Lež má krátké nohy a já lžu často, ještě rok dva
budu, pak už nadobro ne (pozor: krátké nohy!). Mé nohy jsou ve
skutečnosti dlouhé. Takže pravdomluvné. Wittgenstein… A už je tu
Praha. A zde první polízanice. Olízat se na uvítanou se čtyřiadvaceti
převážně balkánskými účastníky filmového workshopu, kterého se
účastníme, my dvě přerostlé školačky od filmu; uvítat se s jižany.
Nahradit pocit zoufalého vyčerpání z cizích slin radostí z toho, že
i oni jsou mnou (námi) tak troufale olízáni, přesmíru a současně
korektně středoevropsky. Ale páni, kdo jsou vůbec ti lidé, co se
s námi vítají, jako bychom se znali odjakživa? Jako bychom
v třiadevadesátém společně v Bečići protancovali noc…
Úterý: Příprava na sobotní pitching (už jen to slovo ošklivé),
hovory s lidmi, kteří stejně jako my vymýšlejí legrační, často
i směšné či strastiplné strategie, jak co nejlépe udat vizi svého filmu.
Mé nohy jsou dlouhé. Wittgenstein. Polední přestávka, místo oběda
cesta metrem za dvaadevadesátiletou pratetičkou do Thomayerovy
nemocnice. Tetička leží v LDN, zápal plic, prý konečná stanice. Srdce
mi bije pomaleji, v té dlouhé chodbě LDN. A hele, h-vn-, říká můj
bratranec a její nejmladší syn P. Na chodbě LDN skutečně leží suché,
docela malé lidské hovínko… Sbírám ho ze země mechanickým
pohybem, jako bych to dělala odjakživa. V papírovém kapesníčku
držím to lejno, usmívám se nepříliš bystře na stařenku o berlích.
Skloní se nade mnou anděl. A není to anděl; je to saniťák: „Co mi
kradete práci? Vraťte mi to!“ Nešikovně se o hovínko v ubrousku
přetahujeme, jsme veselí a už i špinaví, trus nám padá zpátky na
zem. Krátká meditace. Jdeme chodbou dál. Tetička mě v pokoji
poznává a nepoznává, je krásná, i když má už fousy. Říkám jí:
„Chceš domů, teto Zuzano?“ Odpovídá, že chce na Sicílii. Stařičká
žena docela vpravo prchá v nestřežený okamžik z místnosti, chytá
ji až sestra ve dveřích. Vedle tetičky leží jiná stařenka a obviňuje
saniťáka z krádeže knihy, známá firma, usmívá se saniťák. I můj
bratranec se najednou usmívá. Říká mi: „Vidíš, tady natočte to
vaše road movie, tady všichni plují pomalu na sever, tady se zastav,
zastav se na chvíli.“ Říká mi: „Není už kam spěchat.“ A je to můj
nejbližší bratranec, a vždycky byl. I on je už starý muž, napadá mě,
kudrnaté prošedivělé vlasy mu pečlivě odhrnu z čela, co taky jiného.
Zastavit se.
Středa: Ráda bych se zastavila, ráda bych zase tam, za tetou,
s bratrancem P. Místo toho však o polední přestávce běžím na
magistrát pro žádost o občanský průkaz. A potkávám dvě úřednice.
Hodnou a zlou. Ta zlá mě nechá přepisovat lejstra, protože jsem
levačkou a píšu nečitelně, slovo nečitelně vysloví jako necitelně. Ta
hodná, maminka s křížkem na krku, v tmavě hnědém roláku, zazpívá
své kolegyni mezitím tento žalozpěv: „Slyšela si, Zdenko, jak na
Mánesáku spadla chudák žena… aby se autu vyhnula… utonula…
radši do řeky skočila. Boty ji stáhly ke dnu, bunda jí jistě ztěžkla,
čepice a šála, jistě i děti měla.“ Hlas se jí zlomil, té rolákové katolické
úřednici, té víle pražského magistrátu, té jemné duši mezi lejstry.
Lejna včerejška. Lejna budoucnosti. Lajna života.
Čtvrtek: Klidný den.
Pátek: Ale co je to vlastně klidný den? Klidný den znamená
třeba zahrát si badminton, ten zklidní i trestance před popravou.
Badminton jsme však včera ani dnes nehrály. Zato jsme s N. byly
večer v lázních Axa Na Poříčí. A po plavání, z kukaně patrové
kavárny, jsme pozorovaly za hudby valčíku poslední plavce před
zavíračkou. (Trestanci před popravou?) Napravo plaval muž Buldozer
(motýlka, jako by tančil, svaly a veliké tělo), vprostřed ajťák
Žabička (plaval zešikma prsa, trochu se topil a dojímal hubeností
i vůlí k činu), docela nalevo plaval starý pán Mrož kraul (muž, pro
něhož je voda životem). Vymyslely jsme u piva s N. celý ten náš
slavný film. Rozhodně musíme navštívit aspoň třikrát v rozličných
okresních středoevropských městech místní lázně. Pozorovat
láskyplně životy plavců. Vždyť bazén třicet krát patnáct metrů je
pro plavce domovem. Zvlášť když k tomu z reproduktorů vyhrává
Straussův valčík… Pocit naplněnosti, dokud nezjistím, že mi někdo
mezitím čmajznul ze skříňky zlaté náušnice po tetičce z Arizony.
Sobota: Pitching. Ani neklid, ani klid. Vrcholový sport evropské
institucionalizované dokumentaristiky; sport, jenž nám má
dopomoci ke shánění peněz, gymnastika cizích slov. Pocit vděku,
vyčerpání a páni, tolik nekvalitního alkoholu, co nám nabízejí na
závěrečném večírku. Ano, asi i opilost, ano, i hrůzyplná! Panáci
a panáci. Wittgenstein v povzdálí. Dlouhé nohy má krátká lež.
Neděle: Otrava alkoholem, vidím svět rusky modře, nebýt N. a její
péče, kdo ví, co by se mnou bylo, napadá mě během denního spánku,
v němž se vracím pomalým modrým tobogánem kamsi domů,
k pradávnu, popletená, zpocená a zmatená, cítím vůni babiččiny
koupelny, slyším její hlas, budím se až večer, s výčitkami a pocitem
studu.
Pondělí: Již nikdy žádný alkohol, píšu si do deníčku. Cesta
vlakem Praha–Berlín. Za Drážďany mě napadá, že nebýt sňatku
mého dědečka s mou babičkou… Miluji pocit být doma. Pomačkat
se s dětmi a přivítat se s milým. Už pro jednoduchost toho slova, té
věty. Doma být. Doma. Před týdnem jsem to nevěděla.