Berlínský zápisník Dora Kaprálová

23. 4. 2013
Úterý: výlet do Deutsches Theater (jarní vášeň chladných vět)
Blízkost slov narcistický a nacistický vyvolá před opuštěným
areálem letiště Tempelhof na rtech cizího muže pouštějícího draka
jarní úsměv. Má zelené šortky. Spatřím ho z přibržďujícího vozu
S-Bahnu. Mířím do Deutsches Theater.
V ten samý podvečer v oblasti spletitých uliček Mitte sahají německé
ženy bezostyšně za chůze na zadky svých protějšků. (Jsem
pohoršená, to se ví.)
Tytéž německé ženy sahající na zadky mužů jsou jako němečtí
muži kontrolující, jak se cítím v kavárně Deutsches Theater v pokrytecky družném hovoru o developerech.
Pocity v kavárně skrývám pod úpěnlivým mícháním cappuccina
s ornamentem mléčné větvičky.
Rozpaky z větvičky barvy semene.
Jaro přece není vždycky takové!
Jakékoliv semeno chybějící v tupém, konzervativním divadle
Deutsches Theater…
V divadle bezsemenných herců bidýlko, na němž zakřičí plešatý
muž šikmo od nás nečekaně bravo!
Vyskočím úlekem a nehtem si protrhnu silonovou punčochu na
levém stehně. Kapka krve je nepatrná; žádné baroko.
Další bravo vycházející z úst plešatce svíjejícího se v objetí
s kávovou větvičkou. No konečně. No sláva. Nakonec se aspoň něco
spojí v touze po přesahu.
A naopak: nebýt na bidýlku sedícího muže volajícího bravo, nemělo
by žádnou cenu do divadla jít.
Nejkrásnější zážitek představení: Straussův valčík. Pět minut jen
s hudbou a herci ve štronzu.
Herci ve štronzu; bez myšlenek na mléčné větvičky. Herci nemyslící
na takové věcičky nejsou ale zároveň žádnými herci. Troubové to jsou.
Odlíčená, masitá těla herců v šortkách odjíždějí po práci na kolech
domů. Kolena obnažená.
Jedou tmou a v zákoutích… Tolik hmoty, tolik hmoty!