Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XXXVIII.
Maličká vinárna. A dva známí zde: krejčí Sempr, hostinský. Podávám jim ruku. „Cože - náš pan hostinský zachází také jinam?“ - „I už jsem nebyl alespoň deset let nikde, až dnes!“
My usedli k jinému stolku. Jíme, popíjíme, a Morousek mně šeptem dokazuje, že se musím vystěhovat, a sice hned. S konduktorkou prý by to nedělalo žádnou dobrotu, v studiích prý bych byl také znepokojován a času přec nemám nazbyt. Má úplně pravdu. Kam prý bych se nejraděj stěhoval? Nejraději zas zpátky do dřívějšího bytu. „Dobrá, zajedem tam hned odtud drožkou, snad lze jej dostat.“ Morousek je výtečný přítel! Vůbec muž naskrze znamenitý, mám ho ukrutně rád - ani se nepamatuju, že by mně byl býval kdykoli a jen dost málo nepříjemný.
Hostinský se patrně dostává do ohně, mluví vždy hlasitěji. Domlouvá Semprovi, aby se neženil, ne a ne! Klikeše pomlouvá jako strůjce všeho zlého na světě. O ženských mluví s opovržením. Teď si vyšel Sempr pro doutníky a interpeluju hostinského. „Ale poslouchejte, pane hostinský, pročpak zrazujete Semprovi?“ - „Copak nejsem hostinský? Mám svých stálých několik hostů a musím si je udržet!“ - „Ale on by přec potřeboval dobrou hospodyni a pro dceru potřebuje matku.“ - „Ne - dobrý host! - on u mne obědvá, on dobře večeří, pije svých -“ Sempr je zde.

Byt prázdný, a dali mně jej rádi. Hned pozejtří, v pondělí se přestěhuju. Co tomu as Otylie řekne? - Myslím, že vše nahlídne, vždyť s ní promluvím - výklad a vyznání zároveň! Ostatně mohu přicházet ob den, nebo třeba každý den. Je pravda - zvěst o souboji se přece trochu rozšíří, obdivovali by mne, ale - existence předchází.
Morousek mne zavezl k sobě na oběd. Bavíme se při jídle o mém souboji. Morousek je v růžovém rozmaru, ale myslím, že mne dělá směšným. To je, mírně řečeno, nerozumné a zbytečné.

K večeru jsem si pospíšil domů a hned do zahrádky.
Otylie se skutečně hněvá! Neodpovídá mně, vyhýbá se. - Myslil bych, že by měla mít vlastně radost. Ženské vrtochy nejsou vždycky příjemny!

Byl jsem navečer v bývalém svém hostinci na Starém Městě. Výborná zábava! Sršel jsem vtipem, abych tak řekl. Divili se mému rozmaru a jak prý dobře vypadám. Ano - a před necelým dnem mohl jsem být na márách!
Dnes, doufám, bude se to dobře spát!

Vzbudil jsem se velmi časně - reminiscence po včerejšku! Ale bylo mně volno, tak volno jako novorozeněti ve vlažné lázni, a protah jsem tělíčko a natáh ručičky a hajal blaženě dál až do devíti.

A doktor Jensen je zde. Le pourquoi? - No ty se podivíš, a to ještě dnes!
Tiskne mně nápadně vřele ruku, zapaluje si několikrát doutník. Že prý mně musí přec říci, proč vlastně sem chodí, aby mně to nebylo nápadno - a jde zas ke stolku pro sirky. Mně říci, proč sem chodí? On myslí, že to nevím! A už zas stojí u zrcadla - pravá mužská koketa!
„Tady naproti vám,“ začíná, „bydlí v druhém patře Provazník -vždyť jste již sám o něm vícekráte mluvil! Před desíti a před osmi lety byl u nás v ústavě. Od té doby ho na žádost jeho bohatých příbuzných občas pozoruju, teď mne zase požádali. Byl jsem tomu nesmírně povděčen, že vy zde bydlíte a právě v tomto bytu; musímť vše činit co možná nenápadně. Zná mne, vyhýbá se mně, ani jednou nesešel do zahrádky, když jsem tam byl ve vaší společnosti, ačkoli jste řekl, že je tam takto každý den. Pozoruje mne úzkostlivě, také teď se dívá na mne; vidím ho zcela dobře zde ve vašem zrcadle - stojí za oponou, jen hlavu trochu vystrkuje. Ale myslím dle všeho, co jsem viděl a slyšel, že není právě třeba bát se nového výbuchu.“
Otevřel jsem ústa a vyvalil oči. Jak? - Jen to?
Cítím jakés ulehčení, je pravda. Ale - zároveň také něco jako zklamání.

Doktor odešel. Je mně, jako bych měl za ním volat: „Vidíte - kdybyste byl snad tento - já - totiž co se mne týče - já bych vám nebyl -“
Vskutku mně pojednou připadá, jako bych byl nikdy ani na soupeřství nepomýšlel.
Ba je mně jako - ach, mužský je přec jen divný tvor!

Konduktorce jsem teď krátce a suše sdělil, že do zítřka do večera jsem vystěhován. Vyslechla mne se sklopenýma očima a nehlesla. Klopí teď stále přede mnou oči. Tebe jsem zkrotil!
Ale ku podivu - konduktora jsem po celý pobyt svůj ani nespatřil! Vždycky se to tak nějak - ale je také dobře, myslím, že by mně ho bylo líto.

pokračování příště