Berlínský zápisník Dora Kaprálová

2. 1. 2015
Byl jednou jeden nepříliš známý básník jménem Jiří Černohlávek
a zbylo po něm několik silných básní. Ty si občas čítávám. Lehkost,
přesnost a dusivý smích!
ŘÍJEN
Obřezat oči
aby rodily bobule
Myško, plátek sýra, který jsi snědla
nežli ti pružina přerazila páteř
putuje nad Evropou a svítí
Den jsem se za tebe postil
abych ti ulehčil první kroky
na onom světě už jsem usnul
a zdálo se mi, že jsme spolu šli
ke Králi brabantskému
kde jsme tě hostili pivem
A ty jsi řekla
všecko co nelze vyloučit
může být pravda. Chápeš to
No. A pak ten druhý mistr okresních silnic, ztracený muž
z poloostrova Tsawwassen, stařičký Ivan Schneedorfer; jestlipak
vůbec ještě žije? Kdysi v devadesátých jsme si vyměňovali dopisy…
Jednou mi poslal audiokazetu se svým hlasem.
Na té technicky mizerné pásce popisoval, jak kráčí poloostrovem
Tsawwassen se svým psíkem domů a otvírá branku. Je začátek září
na dávno ztracené kazetě. Ivan S. míří k pianu, postarší emigrant
neschopný návratu (kam, jakého?). Piano stojí ve sklepě a k němu
on, pan Ivan z poloostrova Tsawwassen, právě kráčí. Naráží za
chůze do dveří, nemůže se trefit napoprvé klíčem do zámku, protože
v ruce drží diktafon. Huhňá přitom rozpačitě: „Tak, a teď si
zapaluju doutník, trochu to bude chrastit…“ (chrastilo to po celou
dobu) „…a tohle je zátka, právě otvírám víno.“ Bylo to celé mollově
smělé, rozpačitě mollové. Nakonec seděl za pianem a hrál. Nejistě,
jistě však něco bluesového, hraničního. Jako by se Ivan Schneedorfer
s přízračnou urputností bránil psát poezii, a jako takovou ji
psal, a doufejme, že pořád píše. Někde by v rozhlase mohli ten můj
dávný radiodokument o I. S. mít… Ale i kdyby už žádný dokument
neexistoval, pak ať nikdy nezmizí aspoň tahle jeho báseň:
BYLO NÁM KDYSI
do pláče do křiku
že není úniku
A teď máme před sebou
zemi tak velikou
že marně hledáme
nějakou podobnost