Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Jáchym (3)
Logo
Emil Anatole France
<>
icon 22.07.2022 icon 0x icon 60x
Slečna Bergeretová mlčela. Usmívala se, a to nemívala ve zvyku.
„Proč se směješ, Zoé?“ zeptal se pan Bergeret.
„Myslím na Emila Vincenta.“
„Cože! Zo, ty myslíš na toho báječného člověka, co zrovna nenávno zemřel; měli jsme ho rádi, pláčeme kvůli němu a ty se směješ!“
„Směji se, protože ho zas vidím, jaký býval kdysi, a protože staré vzpomínky jsou nejživější. A měl bys přeci vědět, že každý úsměv není radostný, tak jako každá slza nebývá bolestná. A to ti má vysvětlovat stará panna!“
„Vždyť já vím, Zoé, že smích je následek nervového vzrušení. Když se paní Custine loučila se svým manželem, odsouzeným před revolučním soudem k smrti, dostala ve vězení záchvat bláznivého smíchu; spatřila totiž nějakého vězně, jak šel kolem ní v županu a v nočním čepci, měl nalíčenou tvář a v ruce svícen.“
„To nemůžeš přirovnávat,“ řekla Zoé.
„Ne,“ odpověděl pan Bergeret. „Ale já si vzpomínám, co se stalo mně, když jsem se dověděl, že umřela ta nebohá Demayová, jak zpívala po kavárnách veselé šansony. Bylo to jednou večer na prefektuře, zrovna byl přijímací den. Worms-Clavelin nám řekl: „Demayová zemřela.“
Já osobně jsem tu zprávu přijal s přiměřeným smutkem. A když jsem si připomněl, že už nikdy neuslyším tu tlustou dívku zpívat Oříšek rozlousknu, když se naň posadím, vymačkal jsem v nitru všecku melancholii, obsaženou v této představě, nechal jsem ji vykapat do duše a byl jsem zticha. Generální tajemník prefektury pan Lacarelle zvolal hlubokým hlasem do svých vlasteneckých vousů “Demayová umřela! Taková ztráta pro francouzské veselí!“ – „Dnes večer to bylo v novinách,“ podotkl soudce Pilloux. – „Tak jest,“ připojil vlídně generál Cartier de Chalmot, „a tvrdí se tam, že ta osoba zemřela zaopatřena církevními svátostmi.“
Při těch prostých generálových slovech se mi najednou vynořila bizarní, nevhodná myšlenka. Představil jsem si konec světa, jak ho popisuje Dies Iraepodle svědectví Davidova a Sibyllina. Viděl jsem pozemský svět obrácený v popel, představil jsem si mrtvé vstávající z hrobů a tísnící se na výzvu andělskou v zástupu před trůnem Soudce – a tlustá Demayová stojí úplně nahá po pravici Páně. Při té představě jsem se začal smát a civilní i vojenští hodnostáři na mne hleděli udiveně. Nejhorší na tom bylo, že jsem se toho vidění nemohl zbavit, smál jsem se dál a povídám: “Uvidíte, že ona už jen svou přítomností připraví poslední soud o všecku vážnost.“ Zoé, nikdy nebyla taková poznámka tak málo pochopena. A nikdy nebyla taková poznámka tak málo schvalována.“
„Luciene, ty jsi zvláštní. Já takové podivné představy nemám. Smála jsem se, protože jsem si představila našeho nebohého přítele Vincenta takového, jaký byl za živa. Tak vidíš, to je přece docela přirozené. Ze srdce ho lituji. Neměli jsme lepšího přítele.“
„Měl jsem ho moc rád, Zoé, tak jako ty, a stejně jako ty jsem v pokušení se smát, když na něj myslím. Je to zvláštní, že v takovém nepatrném těle sídlilo tolik vojenského zápalu a že měl hrdinského ducha, třebaže měl tváře kulaté jako panenka. Život mu klidně uplynul na předměstí venkovského města. Dělal v Tintelleries kartáče. Ale tohle dílo mu k srdci nepřirostlo.“
„Byl ještě menší než strýček Jan,“ podotkla slečna Bergeretová.
„Byl to válečník, při tom dobrý občan a měl rád kolonie,“ pokračoval pan Bergeret.
„Byl to dobrý a řádný člověk,“ dodala slečna Bergeretová.
„Prodělal válku v roce 1870, Zoé. Bylo mu tehdy dvacet let. Mně bylo teprve dvanáct. Připadal mi svými lety náramně dospělý a velký. Jednoho dne v tom strašném roce vešel s hlučným řinčením šavle do našeho poklidného venkovského domu. Přišel se s námi rozloučit. Měl na sobě strašný franktirérský úbor. Od šarlatově rudého pasu mu visely pažby dvou sedlových pistolí. A protože už je to tak, že se člověk musí smát i v nejtragičtějších chvílích, náhodná fantasie neznámého zbrojíře ho přivěsila k nesmírně veliké jezdecké šavli. Nevyčítej mi, Zoé, ten slovní obrat; ale v jednom Ciceronově spise: „Kdopak,“ zvolal řečník, „připíchl mého zetě k takovému meči?“
Nejvíc mě na našem příteli Emilu Vincentovi upoutala právě ta ohromná šavle. Čerpal jsem z ní ve své dětské duši naději na vítězství. Myslím, Zoé, že ty ses zase více všimla bot, protože jsi zvedla hlavu od práce a vykřikla jsi: „Podívejte! Kocour v botách!“
„Že jsem řekla „Kocour v botách“? Chudák Emil!“
„Řekla jsi: „Podívejte se, kocour v botách!“ Nemusíš si to vyčítat, Zoé. Paní d´Abrantés vypráví ve svých Pamětech, jak jedna holčička řekla také “Kocour v botách“ mladému a hubenému Bonapartovi, když ho jednou viděla směšně vyšňořeného v generálské uniformě. Bonaparte ji pak za to neměl v lásce. Náš přítel byl velkodušnější a ta slova ho neurazila. Emil Vincent se pak se svou rotou dostal ke generálovi, který dobrovolníky neměl rád a řekl jim: „To není všechno – vystrojit se jako o masopustě. Musí se také bojovat.“
Přítel Vincent vyslechl tu přísnou slavnostní řeč docela klidně. Po celou dobu tažení si počínal obdivuhodně. Jednou se prý přiblížil k nepřátelským předním hlídkám s klidem hrdiny a člověka krátkozrakého. Neviděl při tom ani na tři kroky před sebe. Nic ho nedokázalo přimět k ústupu. Třicet let svého života vzpomínal při výrobě rýžových kartáčů na těch pár měsíců, kdy byl na vojně. Četl vojenské noviny, předsedal schůzím svých bývalých druhů ve zbrani a účastnil se odhalování pomníků bojovníkům z roku 1870; v čele dělníků ze své továrny defiloval před sochami Vercingetorixe, Jany z Arcu a vojáků od Loiry, kdekoliv tyto pomníky vyrůstaly z francouzské půdy. Míval vlastenecké projevy. A tady se dotýkáme, Zoé, jednoho výjevu lidské komedie – a snad jednou vychutná její truchlivý humor. Emila Vincenta v době Dreyusovy aféry jednou napadlo, že prohlásil Esterhazyho za podvodníka a zrádce. Řekl to, protože byl o tom přesvědčen a protože byl příliš nezáludný, aby někdy zatajoval pravdu. Od toho dne platil za nepřítele vlasti a armády. Jednali s ním jako se zrádcem a cizincem. Strašně ho to rmoutilo a urychlilo to jeho srdeční chorobu. Smrt ho zastihla smutného a udiveného. Když jsem ho naposledy viděl, mluvil se mnou o taktice a strategii. Byl to oblíbený námět jeho rozhovorů. Ačkoliv prožil válku v sedmdesátém roce v obrovském nepořádku a v mimořádném zmatku, byl přesvědčen, že válečné umění je nejkrásnější ze všech umění. Bojím se, že jsem ho asi zarmoutil: řekl jsem mu tehdy, že se vlastně o válečném umění nedá mluvit a že za války se ve skutečnosti užívá všech mírových umění a řemesel, pekařství, kovářství, policie, chemie atd.“
„Proč jsi mu, Luciene, říkal takové věci?“ zeptala se slečna Bergeretová.
„Je to moje přesvědčení,“ odpověděl pan Bergeret. „To, čemu se říká strategie, je v základě umění, jaké provozuje Cookova cestovní kancelář. Spočívá v podstatě v tom, že se řeky přecházejí po mostech a hory se přelézají v soutěskách. Pravidla taktiky – to je dětinství. Velcí vojevůdci na ně vůbec nedbají. Oni to sice nepřiznávají, ale hodně ponechávají náhodě. Jejich umění spočívá v tom, že vytvářejí předsudky ve svůj prospěch. Snadno se jim vítězí, když je každý pokládá za neporazitelné. Jenom na mapě dostává bitva ten uspořádaný a pravidelný průběh, který naznačuje vyšší vůli.“
„Chudák Emil Vincent!“ povzdechla slečna Bergeretová. „To je pravda, vojáky měl strašně rád. A jsem přesvědčena tak jako ty, že hrozně trpěl, když viděl, že s ním jednají ve vojenské společnosti jako s nepřítelem. Generálová Cartierová de Chalmot byla k němu moc krutá. Věděla líp než kdo jiný, jak hodně dával Emil na vojenské účely. Přesto, když se dověděla, že Estrhazyho nazval podvodníkem a zrádcem, přerušila s ním všechny styky. A přerušila je nešetrně. Když se u ní ohlásil a čekal v předsíni, přišla blíž a křičela, aby to slyšel: „Řekněte, že nejsem doma.“ A není to přece zlá ženská.“
„Toť se ví, že ne,“ odpověděl pan Bergeret. „Počínala si se svatou prostotou, a v dřívějších dobách vidíme ještě mnohem podivuhodnější doklady takové prostoty. Dnes máme ctnosti už jen prostřední. A ten chudák Emil zemřel vlastně zármutkem.“
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
Dáma s kaméliemi XXVI Alexandr Dumas ml.
Co se přihodilo po této osudové noci, víte dobře jako já, ale nevíte a nemůžete ...

Dáma s Kaméliemi XXV Alexandr Dumas ml.
Armand, unaven dlouhým hovorem, přerušovaným slzami, podal mi listy popsané Mark...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).