Dáma s kaméliemi XXVI Alexandr Dumas ml.

Co se přihodilo po této osudové noci, víte dobře jako já, ale nevíte a nemůžete tušit, jak jsem trpěla po našem rozchodu. Dověděla jsem se, že vás otec vzal s sebou, nepochybovala jsem však, že beze mě nebudete moci dlouho žít. V den, kdy jsem vás spatřila na Elysejských polích, byla jsem dojata, ale nikoli překvapena.
A pak nastaly dny, z nichž každý mi přinesl od vás novou urážku, kterou jsem přijímala téměř s radostí, protože každá mně dokazovala vaši trvalou lásku, a kromě toho mi připadalo, že čím více mě budete pronásledovat, tím více se povznesu ve vašich očích v den, kdy se dovíte pravdu.
Nedivte se tomu radostnému mučednictví, Armande, vaše láska mně otevřela srdce pro ušlechtilost.
Nebyla jsem však tak silná hned od počátku.
Mezi obětí, kterou jsem pro vás podstoupila, a vaším návratem uplynula dosti dlouhá doba a musela jsem hledat útěchu ve fyzických prostředcích, abych nezešílela a abych se omámila životem, do kterého jsem se znova vrhla. Prudence vám jistě vyprávěla, že jsem se zúčastnila všech zábav, plesů a pitek.
Doufala jsem, že se hýřením brzy usmrtím, a jsem přesvědčena, že nebude dlouho trvat a tato naděje se vyplní. Mé zdraví se den ode dne zhoršovalo a ve chvíli, kdy jsem k vám poslala slečnu Duvernoyovou, aby vás požádala o milost, jsem byla vyčerpaná tělesně i duševně.
Nebudu vám, Armande, připomínat, jak jste se mi odměnil za poslední důkaz lásky, který jsem vám dala, a s jakou potupou jste vyhnal z Paříže umírající ženu, která nemohla odolat vašemu hlasu, když jste ji prosil o milostnou noc a která jako šílená aspoň na okamžik věřila, že by mohla znova spojit minulost s přítomností. Měl jste právo učinit, co jste učinil, Armande. Nikdo mně mé noci tak nezaplatil!
Všeho jsem tedy nechala. Olympie mě nahradila hraběti de N. a ujala se i toho, jak jsem se dověděla, že mu sdělila i důvod mého odjezdu. Hrabě de G. Byl v Londýně. Patří k mužům, kteří považují lásku k dívkám mého druhu jen za příjemné ukrácení času, zůstávají však přáteli žen, které milovali, a nepociťují k nim nenávist, protože nikdy nežárlili. Zkrátka, patří k oněm velmožům, kteří nám otvírají sice jen část svého srdce, ale zato celou peněženku. Na něho jsem tehdy hned pomyslela. Jela jsem za ním. Přijal mě skvěle, byl tam však milencem jakési dámy ze společnosti a obával se nepříjemností, kdyby se kompromitoval. Představil mě přátelům, kteří mě pozvali na večeři, a pak si mě jeden z nich odvedl.
Co jsem si měla počít, příteli?
Spáchat sebevraždu? Tím bych zkazila váš život, který má být šťastný, zbytečnou výčitkou. A pak, nač se zabíjet, když je smrt tak blízko!
Stalo se ze mě tělo bez duše, věc bez myšlenky. Nějaký čas jsem žila takto mechanicky, potom jsem se vrátila do Paříže a ptala se na vás. Dověděla jsem se, že jste odjel na dalekou cestu. Neměla jsem už žádnou oporu. Vrátila jsem se k životu, jakým jsem žila, než jsem poznala vás. Pokusila jsem se znovu získat vévodu, ale příliš krutě jsem ho zranila, a starci nejsou vytrvalí, nepochybně proto, že si uvědomují, že zde nejsou navěky. Moje choroba se den ode dne horšila, byla jsem bledá, smutná a stále vyhublejší. Muži, kteří si lásku kupují, zkoumají zboží, než po něm sáhnou. V Paříži jsou zdravější a silnější ženy; trochu se na mě zapomnělo. To je minulost až do včerejška.
Nyní jsem opravdu nemocná. Napsala jsem vévodovi a požádala ho o peníze, protože nic nemám a přicházejí věřitelé a s nelítostnou zuřivostí předkládají účty. Odpoví mi vévoda? Škoda, že nejste v Paříži, Armande! Ve vašich návštěvách bych nalezla útěchu.
20. prosince
Je hrozné počasí, sněží, jsem doma sama. Již tři dny mám takovou horečku, že jsem vám nemohla napsat ani slovo. Nic nového, příteli. Každý den marně čekám od vás dopis, ale nepřichází a jistě nikdy nepřijde. Jen muži mají sílu neodpouštět.
Vévoda neodpověděl
Prudence začala opět chodit do zastavárny.
Neustále vykašlávám krev. Zarmoutil byste se, kdybyste mě viděl. Jak jste šťastný, že jste v teplé krajině a nemusíte snášet ledovou zimu, která tíží na prsou. Dnes jsem na chvíli vstala a za záclonou pozoruji oknem pařížský život, se kterým jsem se asi již úplně rozloučila. Několik známých prošlo ulicí. Spěchali veselí, bezstarostní. Ani jediný nevzhlédl k mým oknům. Přece však přišlo několik mladíků, aspoň zapsat své jméno. Jednou jsem už byla nemocná a vy, který jste mě neznal, k němuž jsem byla impertinentní, když jsem se s vámi poprvé setkala, vy jste se přicházel poptat po mém zdraví každého rána. Teď jsem opět nemocná. Prožili jsme spolu šest měsíců. Cítila jsem k vám tolik lásky, kolik jen ženské srdce může obsáhnout a dát, a vy jste daleko, proklínáte mě a nepřichází od vás ani slůvko útěchy. Tuto opuštěnost však zavinila jen náhoda, jsem přesvědčena, že kdybyste byl v Paříži, neopustil byste mé lůžko.
28.prosince
Lékař mi zakazuje psát každý den. Vzpomínky skutečně zvyšují mou horečku. Včera jsem však dostala dopis, který mi prospěl svým citovým obsahem více než materiální pomocí, kterou mi přinesl. Mohu vám tedy dnes napsat. Dopis byl od vašeho otce, napsal mi:
„Madam,
Právě se dovídám, že jste nemocná. Kdybych byl v Paříži, přišel bych se sám zeptat na váš zdravotní stav. Kdyby zde byl můj syn, vyzval bych ho, aby se jel zeptat on, nemohu však odjet z C, a Armand je šest set nebo sedm set mil daleko. Dovolte mi proto, madam, abych vám mohl aspoň písemně sdělit, jak mě vaše nemoc znepokojuje, a věřte, že si upřímně přeji, abyste se brzy uzdravila. Můj dobrý přítelpan H. vás navštíví, přijměte ho laskavě. Pověřil jsem ho vyřízením záležitosti, jejíž vyřízení netrpělivě očekávám.
Přijměte prosím, madam, ujištění o mých nejvřelejších citech.“
Takový dopis jsem dostala. Váš otec má šlechetné srdce, příteli, milujte ho opravdově. Protože na světě je málo mužů tak hodných lásky. Ten list papíru podepsaný jeho jménem mi prospěl víc než všechny předpisy mého výborného lékaře.
Dnes ráno přišel pan H. Byl rozpačitý z choulostivého úkolu, kterým ho pan Duval pověřil. Přišel prostě proto, aby mi předal tisíc tolarů od vašeho otce. Chtěla jsem nejdříve odmítnout, ale pan H. mi řekl, že by mé odmítnutí pana Duvala urazilo, že mu přikázal, aby mi nejprve dal tuto částku a pak ještě všechno, co bych potřebovala. Přijala jsem tuto službu, která od vašeho otce není almužnou. Zemřu-li dříve, než se vrátíte, ukažte svému otci, co jsem o něm napsala, a vyřiďte mu, že ubohé děvče, kterému prokázal laskavost povzbudivým dopisem, prolvalo slzy vděčnosti při psaní těchto řádek a modlilo se za něho.
4. ledna
Prožila jsem teď několik bolestných dnů. Netušila jsem, že tělo může způsobit takové utrpení. Och! Můj minulý život! Pykám dnes dvojnásobně.
Po cel noci u mě někdo byl. Nemohla jsem už dýchat. Blouznění a kašel vyplňují zbytek mého života.
Jídelna je plná bonbónů a nejrůznějších dárků, které mně přátelé přinesli. Nepochybně někteří doufají, že budu později jejich metresou. Kdyby viděli, co ze mě nemoc udělala, prchli by zděšením.
Prudence rozdává svým přátelům novoroční dárky z toho, co jsem dostala.
Mrzne a lékař řekl, že bych za několik dní mohla vyjít, vydrží-li pěkné počasí.
8. ledna
Včera jsem si vyjela v kočáře. Bylo nádherně. Na Elysejských polích bylo mnoho lidí. Téměř by se řeklo, že to byl první úsměv jara. Všechno kolem mě vypadalo svátečně. Nikdy jsem netušila, že ve slunečním paprsku je tolik radosti, kolik jsem v něm zjistila včera, tolik něhy a tolik útěchy.
Potkala jsem téměř všechny své známé, stále veselé, stále zaujaté svými zábavami. Co je šťastných lidí, kteří si nejsou vědomi svého štěstí! Olympie mě minula v elegantním kočáře, který jí dal hrabě de N. Snažila se mě urazit pohledem. Neví, jak jsem vzdálen všech těchto marností. Mladík, kterého znám už dlouho, se mě otázal, zda bych s ním a s jeho přítelem, který by se prý rád se mnou seznámil, nechtěla povečeřet.
Smutně jsem se usmála a podala jsem mu ruku rozpálenou horečkou.
Nikdy jsem neviděla překvapenější tvář.
Vrátila jsem se ve čtyři hodiny a poměrně s chutí jsem večeřela.
Ta projížďka mně prospěla.
Kéž bych se uzdravila!
Jak pohled na život a štěstí druhých vzbuzuje touhu po životě u těch, kteří si ještě včera večer v osamělosti duše přáli v přítmí své ložnice rychle zemřít!
10. ledna
Naděje na uzdravení byla pouhý sen. Opět ležím na lůžku, tělo pokryté náplastmi, které mě pálí. Nabídni své tělo, za které ti dříve tolik platili, a uvidíš, kolik ti dají dnes!
Jistě jsme spáchali mnoho zla, než jsme se narodili, nebo nás po smrti čeká velké štěstí, když Bůh dopouští, aby v životě byla taková muka a tak bolestné zkoušky.
12. ledna
Stále trpím.
Hrabě de N. mi včera poslal peníze; nepřijala jsem je. Nechci od něho nic. On způsobil, že nejste u mě vy.
Naše krásné dny v Bougivalu! Kam jste se poděly?
Vyjdu-li z tohoto pokoje živa, tedy jen proto, abych vykonala pouť k domu, v němž jsme spolu bydleli. Ale opustím jej jen mrtvá.
Kdo ví, budu-li vám moci zítra napsat?
25. ledna
Již jedenáct nocí nespím, dusím se a každou chvíli myslím, že umírám. Lékař nařídil, aby mi nedovolili dotknout se pera. Julie Dupratová, která u mě bdí, mně však dovolila, abych vám napsala pár řádek. Což opravdu nepřijdete, než zemřu? Mezi námi je tedy všechno navždy skončeno! Zdá se mi, že bych se uzdravila, kdybyste přišel. K čemu by však bylo mé uzdravení?
28. ledna
Dnes ráno mě probudil hrozný hluk. Julie, která spala v mé ložnici, spěchala do jídelny. Slyšela jsem mužské hlasy, proti nimž její hlas marně bojoval. Vrátila se s pláčem.
Přišli zabavovat. Řekla jsem jí, ať dá průchod tomu, co nazývají spravedlnost. Soudní vykonavatel vstoupil do mé ložnice s kloboukem na hlavě. Otevřel zásuvky, sepsal vše, co viděl, a jako by si nevšiml, že na lůžku, které mně naštěstí milosrdný zákon ponechává, leží umírající.
Uznal za vhodné říci mi při odchodu, že se mohu do devíti dnů odvolat, nechal zde však dozorce! Co se se mnou bude dít, můj Bože! Ta scéna mi ještě dodala. Prudence chtěla požádat přítele vašeho otce o peníze, ale odmítla jsem její návrh.
Dnes ráno jsem dostala váš dopis. Jak jsem jej potřebovala! Dojde vám moje odpověď včas? Spatříte mě ještě? Je to šťastný den, pro který zapomínám na všechny ostatní, které jsem prožila v posledních šesti týdnech. Připadá mi, že je mně lépe přes pocit tesknoty, pod jehož dojmem jsem vám odpověděla.
Ostatně nesmíme být stále nešťastní.
Když si pomyslím, že snad nezemřu, že se vrátíte, že opět spatřím jaro, že mne budete ještě milovat a že začneme žít jako loni!
Jak jsem pošetilá! Sotva udržím pero, kterým píši o tomto nesmyslném snu svého srdce.
Ať se stane cokoli, hluboce jsem vás milovala, Armande, a byla bych již dávno mrtva, kdybych neměla útěchu ve vzpomínce na tuto lásku a nejistou naději, že vás ještě spatřím.
4. února
Hrabě de G. Se vrátil. Jeho milenka ho oklamala. Je velmi smutný, hluboce ji miloval. Přišel mi o tom povědět. Ubohý hoch, sám je na tom dost špatně, což mu však nezabránilo, aby nezaplatil soudnímu vykonavateli a nezbavil mě dozorce.
Vyprávěla jsem mu o vás a přislíbil, že vám bude vyprávět o mně. Jak jsem v těch chvílích zapomněla, že jsem bývala jeho milenkou, a jak i on se snažil, abych na to zapomněla! Má dobré srdce.
Vévoda se včera dotazoval po mém stavu a dnes ráno přišel. Nevím, co toho starce ještě drží při životě. Zůstal u mě tři hodiny a neřekl ani dvacet slov. Dvě velké slzy mu vytryskly z očí, když spatřil mou bledost. Nepochybně ho rozplakala vzpomínka na smrt jeho dcery. Vidí ji umírat podruhé. Je shrbený, hlavu má schýlenou, svislý ret a vyhaslý pohled. Věk a utrpení dvojnásobně tíží jeho vyčerpané tělo. Nic mi nevyčítal. Dalo by se dokonce říci, že se tajně radoval z toho, co na mně nemoc vykonala. Připadalo mi, jako by byl hrdý na to, že sám stojí, zatímco já, dosud mladá, jsem zničena utrpením.
Nastalo znova špatné počasí. Nikdo mě nepřišel navštívit. Julie o mě pečuje, jak nejlépe dovede. Prudence, které už nemohu dávat tolik peněz jako dřív, začíná se mě pod různými záminkami stranit.
Teď, když jsem již blízka smrti přes ujištění lékařů, kterých mám víc, což dokazuje, že se nemoc zhoršuje, téměř lituji, že jsem vašemu otci vyhověla. Kdybych byla věděla, že vás připravím jen o jediný rok vaší budoucnosti, neodolala bych touze prožít ten rok s vámi a byla bych aspoň umírala, držíc za ruku přítele. Pravda, kdybychom byli žili tento rok společně, nezemřela bych tak brzy.
Děj se vůle Boží!
5. února
Přijďte, přijďte, Armande! Strašně trpím, umírám, Bože můj! Včera mi bylo tak smutno, že jsem večer nechtěla být doma, protože jsem věděla, že bude stejně dlouhý jako minulý. Ráno byl u mě vévoda. Zdá se mi, že pohled na toho starce, na kterého smrt zapomněla, uspíší mé umírání.
Přes prudkou horečku, která mě rozpalovala, jsem se dala obléci a odvést do divadla Vaudeville. Julie mi nalíčila líce, protože jinak bych byla vyhlížela jako mrtvola. Šla jsem do lóže, ve které jsem si s vámi dala první schůzku. Stále jsem upírala oči na sedadlo, které jste tehdy měl a na němž včera seděl jakýsi neotesanec, který se hlučně smál všem hloupostem, které herci odříkávali. Domů mě odnesli polomrtvou. Celou noc jsem kašlala a vykašlávala krev. Dnes už nemohu ani mluvit, sotva mohu pohnout paží. Můj Bože, umírám! Čekala jsem na smrt, nedovedu si však představit, že bych trpěla ještě víc, než trpím, a zda…
Od tohoto slova bylo několik Markétiných písmen nečitelných a pak pokračovala Julie Dupratová.
18. února
Pane Armande,
Ode dne, kdy si Markéta přála jít do divadla, se její stav stále zhoršoval. Úplně ztratila hlas, pak byla bezvládná. Jak naše ubohá přítelkyně trpí, nelze popsat. Nejsem něčemu takovému přivyklá a neustále se děsím.
Tolik bych si přála, abyste byl s námi! Téměř neustále blouzní, ale ať blouzní, nebo je při smyslech, vyslovuje stále jen vaše jméno, podaří-li se jí něco vyslovit.
Lékař mi řekl, že již nebude dlouho žít. V tomto stavu jí starý vévoda již nenavštěvuje.
Řekl lékaři, že mu tento pohled působí velkou bolest.
Paní Duvernoyová se nechová pěkně. Tato žena se domnívala, že z Markéty vymámí nějaké peníze, žila téměř výhradně na její útraty, učinila závazky, kterým nemůže dostát, a když vidí, že její sousedka už nemůže ničím prospět, ani ji nenavštěvuje. Všichni ji opouštějí. Hrabě de G., pronásledován pro dluhy, musel opět odjet do Anglie. Při odjezdu nám poslal nějaké peníze, učinil všechno, co mohl, a věřitelé již jen čekají na Markétinu smrt, aby mohli začít s prodejem.
Chtěla jsem použít svých posledních prostředků, abych zabavování zabránila. Soudní vykonavatel mi však řekl, že je to zbytečné, protože musí vykonat ještě jiné exekuce. Jelikož Markéta umírá, je lépe nechat všemu průběh než zachraňovat majetek pro příbuzné, kteří ji nechtěli ani vidět a kteří ji nikdy neměli rádi. Neumíte si představit, v jaké pozlacené bídě ubohá dívka umírá. Včera jsme neměly ani sou. Stříbrné příbory, šperky, kašmíry, vše je zastaveno, ostatní je prodáno nebo zabaveno. Markéta dosud vnímá, co se kolem děje, a trpí tělesně i duševně. Velké slzy jí kanou po tvářích, které jsou tak vyhublé a bledé, že byste už nepoznal obličej dívky, kterou jste tolik miloval, kdybyste ji mohl vidět. Musela jsem jí slíbit, že vám budu psát, až ona nebude schopna, a píši před ní. Hledí na mě, ale už mě nevidí, její zrak zastírá blízká smrt. Ale usmívá se a všechny myšlenky, celé její srdce patří vám, o tom jsem přesvědčena.
Při každém otevření dveří se jí rozzáří oči, protože se vždycky domnívá, že vstoupíte vy. Když pak vidí, že to nejste vy, objeví se jí na tváři opět bolestný výraz, pokryje ji studený pot a na lících vyskočí nachové skvrny.
19. února
Dnes byl smutný den, drahý pane Armande! Dnes ráno se Markéta dusila, lékař jí vzal krev a pak mohla trochu mluvit. Lékař jí doporučil, aby si zavolala kněze. Řekla, že souhlasí, a lékař sám šel pro kněze ke svatému Rochu.
Mezitím mě Markéta zavolala ke svému lůžku a prosila mě, abych otevřela skříň, pak ukázala na čepec a dlouhou krajkovou košili a řekla tiše:
„Zemřu. Až se vyzpovídám, oblékni mě do toho. To je koketérie umírající.“
Pak mě s pláčem objala a dodala:
„Mohu mluvit, ale příliš se dusím, když mluvím, dusím se! Vzduch!“
Propukla jsem v pláč, otevřela jsem okno a za chvíli vešel kněz.
Šla jsem mu vstříc.
Když poznal, ke komu přišel, zdálo se, že se obává, že bude špatně přijat.
„Pojďte bez rozpaků dále, otče,“ řekla jsem mu.
Zdržel se v pokoji nemocné krátce, a když odcházel, pravil:
„Žila jako hříšnice, ale zemře jako křesťanka.“
Za chvíli se vrátil v doprovodu ministranta s křížem a kostelníka, který kráčel před nimi a zvonil oznamuje, že Bůh přichází k umírající.
Všichni tři vstoupili do ložnice, v níž kdysi znívala tak odlišná slova. Teď se proměnila ve svatostánek.
Poklekla jsem. Nevím, jak dlouho potrvá dojem, kterým na mě tento výjev zapůsobil, ale myslím, že dokud budu živa, nic na světě na mě víc nezapůsobí.
Když potřel svatými oleji nohy, ruce a čelo umírající, krátce se pomodlil a Markéta byla připravena k odchodu do nebe, kam jistě přijde, viděl-li Bůh utrpení jejího života a její zbožnou smrt.
Od té chvíle již nepromluvila, ani se nepohnula. Dvacetkrát bych ji považovala za mrtvou, kdybych byla neslyšela její namáhavý dech.
20. února
Dokonáno.
Markéta dnes v noci kolem druhé hodiny upadla do bezvědomí. Ani mučedník nevytrpěl taková muka podle výkřiků, které vydávala. Dvakrát nebo třikrát se vztyčila na lůžku, jako by chtěla zadržet svůj život, který stoupal vzhůru k Bohu.
Dvakrát nebo třikrát také vyslovila vaše jméno, pak zmlkla a klesla vyčerpána na lůžko. Z očí jí vytryskly slzy a skonala.
Přistoupila jsem k ní, volala jsem na ni, a když neodpovídala, zatlačila jsem ji oči a políbila jsem ji na čelo.
Ubohá, drahá Markéto, přála bych si být světicí, aby tě tento polibek doporučil Bohu.
Pak jsem ji oblékla tak, jak si přála, došla jsem ke svatému Rochu pro kněze, rozsvítila jsem za ni dvě svíce a hodinu jsem se v kostele modlila.
Její peníze jsem rozdala chudým.
Nevyznám se dobře v náboženství, myslím však, že dobrý Bůh pozná, že mé slzy byly opravdové, má modlitba vroucná a almužna ode mě upřímná, a že se proto slituje nad dívkou, která zemřela mladá a krásná a která kromě mě neměla nikoho, kdo by jí zatlačil oči a pohřbil.
Dnes byl pohřeb. Do kostela přišlo mnoho Markétiných přítelkyň. Některé plakaly upřímně. Když se průvod vydal na cestu k Montmartru, šli vzadu pouze dva muži, hrabě de G., který přijel zřejmě jen proto z Londýna, a vévoda, jehož podpírali dva sluhové.
Píši vám v slzách všechny tyto podrobnosti v jejím bytě, pod lampou, která smutně hoří nad večeří, které se nemohu ani dotknout, jak si dovedete představit, kterou mi však Nanina dala připravit, protože jsem nejedla víc než čtyřiadvacet hodin.
Při způsobu života, který vedu, si dlouho nepodržím tyto smutné dojmy, protože mně můj život nenáleží, jako Markétě nenáležel její. Proto vám vypisuji všechny tyto podrobnosti na místě, kde se udály, z obavy, že kdyby do vašeho návratu uplynula delší doba, nemohla bych vám je popsat s tak truchlivou přesností.