Dáma s Kaméliemi XXV Alexandr Dumas ml.

Armand, unaven dlouhým hovorem, přerušovaným slzami, podal mi listy popsané Markétinou rukou, sevřel si hlavu do dlaní a zavřel oči, jako by chtěl přemýšlet nebo spát.
Po chvíli jsem podle zrychlenějšího oddychování poznal, že Armand usnul, ale pouze lehkým spánkem, který sebemenší hluk přeruší.
A zde je obsah dopisů, které jsem si přečetl a které přepisuji, aniž jsem připojil nebo vynechal jedinou slabiku:
Dnes je patnáctého prosince. Jsem nemocná již tři nebo čtyři dny. Dnes ráno jsem ulehla. Nikdo u mě není, myslím na vás, Armande. A vy, kde jste ve chvíli, kdy píši tyto řádky? Daleko od Paříže, velmi daleko, jak jsem se dověděla, a možná že jste již na Markétu zapomněl. Buďte šťastný, vděčím vám za jediné radostné chvíle svého života.
Nemohla jsem se ubránit touze vysvětlit vám své jednání a napsala jsem vám dopis. Je-li však napsán dívkou, jakou jsem já, může být považován za lež, ledaže by jej posvětila svým svědectvím smrt a z pouhého dopisu by se stala zpověď.
Dnes jsem nemocná. Mohu na tuto nemoc zemřít, protože jsem vždycky tušila, že zemřu mladá. Matka zemřela na plicní chorobu a způsob, jakým jsem dosud žila, mhl tento neduh, který je jediným dědictvím, jež mi zanechala, jen zhoršit. Nechci však zemřít, aniž víte, co si máte o mně myslet, jestliže se ještě po návratu budete vůbec zajímat o ubohou dívku, kterou jste před svým odjezdem miloval.
A zde je obsah mého dopisu, který s radostí přepisuji, abych vám mohla podat nový důkaz svého ospravedlnění:
Vzpomínáte si, Armande, jak nás překvapil v Bougivalu příjezd vašeho otce. Vzpomínáte si na bezděčnou hrůzu, kterou u mě jeho příjezd vyvolal, na výstup, který se mezi vámi odehrál a o kterém jste mně večer vyprávěl.
Druhého dne, zatímco jste byl v Paříži a čekal na otce, který se nevracel, se mi dal ohlásit muž, který mi odevzdal dopis od pana Duvala.
V onom dopise, který k tomuto připojuji, mě velmi zdvořile prosil, abych vás na příští den pod nějakou záminkou vzdálila a přijala návštěvu vašeho otce. Chtěl se mnou mluvit, a zvláště mě žádal, abych vám o tomto kroku nic neříkala.
Víte, s jakou naléhavostí jsem vám doporučovala při vašem návratu, abyste druhý den jel do Paříže znova.
Asi hodinu po vašem odjezdu se dostavil váš otec. Ušetřím vás dojmu, jakým na mě zapůsobila jeho přísná tvář. Váš otec byl proniknut starými představami, podle nichž každá kurtizána musí být bytostí bez srdce, bez rozumu, jakýmsi strojem k přijímání zlata, stále pohotovým jako železné stroje rozdrtit ruku, která jim něco podává, a nelítostně a bez váhání roztrhat toho, kdo je uvádí do chodu a obsluhuje je.
Váš otec mi napsal velmi zdvořilý dopis, abych ho přijala. Jeho chování však nebylo zcela takové jako jeho dopis. V jeho prvních slovech bylo dosti povýšenosti, urážek a dokonce i hrozeb; proto jsem mu naznačila, že jsem ve svém bytě a že nejsem povinna skládat mu účty ze svého života, nebýt upřímné náklonnosti k jeho synovi.
Pan Duval se poněkud vzpamatoval, ale přece pravil, že nehodlá dále trpět, aby jeho syn se pro mě ničil. Je prý sice pravda, že jsem hezká, ale ať jsem sebekrásnější, nemám používat své krásy k tomu, aby ničila budoucnost mladému muži výdaji, které mu způsobuji.
Na to byla jen jediná odpověď, viďte? Předložit mu důkazy, že od doby, kdy jsem byla vaší milenkou, nebyla pro mě žádná oběť velká, abych vám zůstala věrná, a nežádala jsem na vás víc, nežž kolik jste mi mohl dát. Ukázala jsem zástavní lístky z Mont de Piété, potvrzenky od lidí, kterým jsem prodala předměty, jež jsem nemohla zastavit, sdělila jsem mu své rozhodnutí, že prodám nábytek, abych zaplatila dluhy a abych mohla žít s vámi a nebyla pro vás příliš velkým břemenem. Vyprávěla jsem mu o našem štěstí, o klidnějším a šťastnějším životě, který jste mi připravoval, a nakonec se dal přesvědčit a podal mi ruku, omlouvaje se za své dřívější chování.
Potom mi řekl:
„Madam, nikoli tedy výčitkami a hrozbami, nýbrž prosbami budu usilovat, abyste podstoupila za ruce a pohnutě pokračoval:
Zachvěla jsem se při tomto úvodu.
Váš otec ke mně přistoupil, vzal mě za ruce a pohnutě pokračoval:
„Dítě, nevykládejte si ve zlm, co vám nyní řeknu. Pochopte však, že život někdy přináší svízele, které jsou kruté pro srdce, ale které musíme vytrpět. Jste hodná a vaše duše má ušlechtilé vlastnosti neznámé Většině žen, které vámi možná pohrdají, a které se vám nemohou vyrovnat. Uvažte však, že vedle metresy je tu ještě také rodina, že kromě lásky jsou tu povinnosti, že veškeré údobí vášní ustupuje věku, v němž muž, který chce být úctyhodný, musí být pevně zakotven a zaujímat důstojné postavení. Můj syn nemá majetek, a přesto vám chce darovat dědictví po své matce. Jestliže od vás přijal oběť, kterou pro něho chcete učinit, je věcí ct a důstojnosti, aby vám je za to daroval a aby vás tak zabezpečil před zkázou. Ale Armand nemůže tuto oběť přijmout, protože svět, který vás nezná, by v jeho souhlase spatřoval nepoctivý důvod, který se nesmí dotknout našeho jména. Lidé by nehleděli na to, zda tato vzájemná láska je pro něj štěstím a pro vás očištěním. Viděli by jen jediné, a to, že Armand Duval strpěl, aby vydržovaná dívka, odpusťte mi, dítě, že vám to musím říci, pro něho prodala veškerý svůj majetek. Pak by přišel den výčitek a litování, buďte jista, pro vás i pro ostatní, a oba byste nesli okovy, které byste nemohli přetrhnout. Co byste si pak počali? Vaše mládí by bylo ztraceno, budoucnost mého syna by byla zničena. A já, jeho otec, bych se dočkal radosti, kterou očekávám od obou svých dětí, jen od jednoho. Jste mladá, jste krásná, život vás utěší. Jste ušlechtilá a vědomí dobrého skutku setře mnohé z vaší minulosti. Po šest měsíců, po které vás Armand zná, na mě zapomíná. Čtyřikrát jsem mu psal, aniž jedinkrát pomyslel na odpověď. Byl bych mohl zemřít a nebyl by o tom věděl. Třebaže jste rozhodnuta žít jinak než dosud, Armand, který vás miluje, nesvolí k životu v ústraní, k němuž by vás jeho skromné postavení odsuzovalo a které není určeno pro vaši krásu. Kdo ví, co by neučinil! Hrál, dověděl jsem se to. Nezmínil se vám o tom, to vím rovněž. Ale ve chvíli poblouznění mohl ztratit vše, co léta ukládám na věno své dceři, pro něho a pro klid svého stáří. Co se mohlo přihodit, může se ještě stát. Jste si zcela jista, že by vás život, který byste pro něho opustila, znova nevábil? Jste si jista, že už nebudete nikdy milovat nikoho jiného? A netrpěla byste nakonec pro obtíže, které by váš poměr vnesl do života vašeho milence a pro které byste patrně nenalezla útěchu, kdyby s přibývajícím věkem ctižádost u něho vystřídala sny o lásce? Uvažujte o tom, madam. Milujete Armanda, dokažte to jediným způsobem, který vám zbývá: obětujte svou lásku jeho budoucnosti. Dosud nedošlo k neštěstí, ale dojde k němu a možná většímu, než předvídám. Armand může začít žárlit na některého muže, který vás miloval. Mohl by ho vyprovokovat, mohlo by dojít k souboji, mhl by být i zabit a představte si, jak byste trpěla před otcem, kterému byste zodpovídala za synovu smrt. Nakonec, dítě, ať víte vše, protože jsem vám dosud vše neřekl. Poslyšte, co mě přivedlo do Paříže. Mám dceru, jak jsem vám řekl, mladou, hezkou, nevinnou jako anděl. Miluje, i ona si ze své lásky učinila svůj životní sen. Napsal jsem všechno Armandovi, ale byl zaujat vámi, a neodpověděl. Moje dcera se bude vdávat. Vdává se z lásky, přichází do vážené rodiny, která vyžaduje, aby i v mé rodině bylo vše, jak náleží. Ženichova rodina se dověděla, jak Armand v Paříži žije, a oznámila mi, že odvolá své slovo, bude-li Armand v tomto životě pokračovat. Budoucnost dítěte, které se vás ani nedotklo a které má právo v ni doufat, je ve vašich rukou. Jste oprávněna a cítíte se dost silná ji zničit? Ve jménu vaší lásky a vašeho pokání, Markéto, dopřejte mi štěstí mé dcery.“
Mlčky jsem plakala, příteli, při těchto jeho úvahách, které mně také často přišly na mysl a které v ústech vašeho otce nabývaly ještě větší opravdovosti.
Přemýšlela jsem o všem, co se mně váš otec neodvážil říci a co mu dvacetkrát přišlo na rty: že nakonec jsem jen vydržovaná dívka, a ať bych pro naše spojení uváděla cokoli, všechno se bude vždycky jevit jako vypočítavost, že mě má minulost neopravňuje ke snům o takové budoucnosti a že bych přejímala odpovědnost, za kterou mé zvyky a má pověst neposkytují záruky. Ostatně milovala jsem vás, Armande. Otcovský tón, s nímž se mnou pan Duval mluvil, čisté city, které ve mně probouzel, úcta tohoto čestného starce, kterou bych získala, vaše úcta, o níž jsem byla jista, že ji získám později, to vše podporovalo v mém srdci ušlechtilé vzněty, které mě povznášely ve vlastních očích a probouzely ve mně marnivou touhu po ctnosti, kterou jsem dosud neznala. Když jsem si představila, jak jednou tento stařec, který mě snažně prosil o synovu budoucnost, řekne své dceři, aby při modlitbách vzpomněla mého jména tajemné přítelkyně, překonala jsem se a byla jsem na sebe hrdá. Možná že vzrušení této chvíle zveličovalo opravdovost mých pocitů, ale cítila jsem to tak, příteli, a tyto nové city umlčovaly úvahy, které ve mně budila vzpomínka na šťastné dny prožité s vámi.
„Tak dobrá, pane,“ řekla jsem vašemu otci, osušujíc si slzy, „věříte, že vašeho syna miluji?“
„Ano,“ řekl pan Duval.
„A že moje láska je nezištná?“
„Ano.“
„Věříte, že jsem do této lásky vložila všechnu naději, sny i pokání svého života?“
„Pevně tomu věřím.“
„Tak dobrá pane, polibte mě jedinkrát tak, jako byste líbal svou dceru, a přísahám vám, že tento polibek, jediný vskutku čistý v mém životě, mě obrní proti mé lásce a že dříve než do týdne se k vám syn vrátí, snad načas nešťastný, ale navždy vyléčený.“
„Jste ušlechtilá dívka,“ řekl váš otec, líbaje mě na čelo, „a činíte skutek, který vám Bůh odplatí. Obávám se však, že se synem nic nepořídíte.“
„Buďte klidný pane, bude mě nenávidět.“
Musela jsem mezi nás postavit nepřekročitelnou přehradu.
Napsala jsem Prudence, že přijímám návrh pana hraběte de N., aby mu vyřídila, že s ním povečeřím.
Zapečetila jsem dopis a požádala jsem vašeho otce, aby jej odevzdal na uvedené adrese, až se vrátí do Paříže. Nesdělila jsem mu obsah, ale chtěl ho znát.
„Obsahuje štěstí vašeho syna,“ odpověděla jsem.
Váš otec mě naposledy políbil. Pocítila jsem na čele dvě slzy vděčnosti, které na mě působily jako křest za minulé poklesky, a ve chvíli, v níž jsem právě dala souhlas k tomu, že se oddám jinému muži, jsem zářila hrdostí, uvědomujíc si, co vykupuji tímto novým prohřešením.
Bylo to zcela přirozené, Armande. Řekl jste mi, že váš otec je nejčestnějším mužem, s jakým se mohu setkat.
Pan Duval vsedl do kočáru a odjel.
Přece jsem však byla pouhá žena, a když jsem vás opět spatřila, nemohla jsem se ubránit pláči, ale necouvla jsem.
Bylo to ode mě správné? Takovou otázku si kladu dnes, kdy uléhám chorá na lože, které možná opustím, teprve až zemřu.
Byl jste svědkem mého utrpení, když se blížila chvíle našeho nevyhnutelného rozloučení. Váš otec už u mě nebyl, aby mě posílil, a byla chvíle, kdy jsem byla blízká doznání, zděšena myšlenkou, že mě budete nenávidět a že mnou budete opovrhovat.
Nebudete snad věřit, Armande, že jsem prosila Boha, aby mi dal sílu, a jelikož mně dal posilu, o kterou jsem prosila, jistě mou oběť přijal.
K oné večeři s hrabětem jsem potřebovala ještě další posilu, abych si neuvědomovala své počínání, protože jsem se obávala, že nebudu mít potřebnou odvahu.
Kdo by byl kdy řekl, že já, Markéta Gautierová, budu tolik trpět při pouhé představě nového milence?
Pila jsem, abych si nic neuvědomovala, a když jsem se druhého dne probudila, byla jsem v loži hraběte.
Teď víte pravdu, příteli, suďte a odpusťte mi, jako jsem odpustila já vám všechno utrpení, které jste mi od toho dne způsobil.