Herecké sólo.

Restaurace, kam mě David pozval na druhé rande, vyzařovala až teatrální luxus. Tiché světlo se rozlévalo přes stoly, číšníci se pohybovali neslyšně, jejich kroky byly jako stíny. On tu scénu ovládal v drahém obleku, s výraznými hodinkami a tou sebejistou poloviční úsměvem muže, který byl zvyklý být středem každého vesmíru.
Objednej si, na co máš chuť, prohodil ležérně, aniž by se podíval do jídelního lístku. Nenávidím, když se žena v něčem omezuje.
Znělo to jako replika ze staré pohádky o štědrém princi, ale něco ve mně znejistělo. Možná za to mohl jeho zkoumavý pohled nebo to, jak až příliš rád mluvil o svých bývalých, které prý viděly jen peněženku.
Vybrala jsem si salát s kachnou a sklenku oblíbeného ryzlinku. David se utrhl ze řetězu: předkrm, steak, tatarák, celá lahev drahého červeného. Povídal o podnikání, stěžoval si na plytkost lidí, na hodnoty a duševní blízkost. Poslouchala jsem, přikyvovala, ale cítila jsem se spíš jako na zkoušce, kde čekám na zákeřnou otázku.
Herecké sólo
Když číšník položil na stůl koženou složku s účtem, David nezměnil tón: dál filozofoval o úpadku společnosti, líně sáhl do vnitřní kapsy saka, potom do druhé, přejel si kapsy na kalhotách. Jeho tvář se změnila sebejistota vystřídána teatralitou zmatenosti.
Sakra, zamumlal přímo do mých očí. Vypadá to, že jsem peněženku nechal v kanceláři, nebo možná v druhém autě.
Zvedl ruce, jakoby bezmocně pokrčil rameny, ale strach v něm nebyl. Neprosil číšníka o prominutí, nepokusil se náhle řešit mobilním převodem. Jen čekal, co udělám já.
No to je trapná situace, pokračoval hraně nevzrušeně. Zachráníš mě? Zaplatíš to a já ti to pak pošlu. Nebo příště tě pozvu a přihodím i úroky.
V tu chvíli bylo jasné: žádná náhoda, žádná zapomnětlivost. Přede mnou seděl někdo, kdo mě testoval stejně, jako o tom půl hodiny básnil.
Podobné příběhy jsem četla na fórech, viděla v telenovelách nikdy jsem však netušila, že se s tím setkám na vlastní kůži u dospělého, úspěšně vypadajícího muže.
Jeho logika byla směšně průhledná: když žena bez váhání zaplatí za oba je ta správná, ochotná, vstřícná a spolehlivá. Když odmítne hned je materialistická. V tu chvíli už přede mnou neseděl podnikatel, ale zakomplexovaný manipulátor.
Byl si jistý, že vítězství má v kapse. V jeho světě mě perspektiva vztahu s takovým partií určitě měla přesvědčit, abych mlčky vytáhla kartu a zaplatila.
Chladný kalkul
Pomalu a klidně jsem otevřela kabelku. David se viditelně uvolnil myslel si, že plán vyšel.
Jasně, samozřejmě, řekla jsem měkce a zavolala číšníka.
Můžete prosím rozdělit účet? pronesla jsem zřetelně. Já platím za sebe. A steak, víno a dezert, ať uhradí gentleman.
Jeho úsměv zmizel.
Jak to myslíš? zasyčel, nahnul se ke mně. Vždyť nemám peněženku.
To chápu, kývla jsem a přiložila telefon k terminálu. Ale známe se tři hodiny. Zaplatit za sebe je normální. Večeře muže, který mě pozval na drahé místo a objednal všechno nejdražší, rozhodně není mojí zodpovědností. Jsi dospělý a věřím, že si poradíš.
Číšník ztuhl, pohledem střídal mě a Davida. Ten rudl a vrstva jeho pozlátka odlétala s každým okamžikem.
To myslíš vážně? zasyčel. Kvůli pár korunám? Říkal jsem, že to vrátím. Jen jsem tě chtěl zkusit.
A už jsi to zjistil, řekla jsem klidně a vstala od stolu. Já jsem totiž žena, která si s sebou nenechá manipulovat.
Mířila jsem už ke dveřím, když jsem cítila, že poslední slovo ještě nebylo řečeno. Zůstal sedět, naštvaný, zaskočený a bez peněženky u neuhrazeného účtu.
Vrátila jsem se ke stolu, vyndala z peněženky pár pomačkaných stokorun a hrst drobných těch, co obvykle zbydou na dně kabelky.
Jo, málem bych zapomněla, přihodila jsem. Když máš peněženku v jiném autě, znamená to, že nemáš ani na taxi?
Položila jsem peníze k jeho sklence drahého vína.
Tady máš na tramvaj. Neboj, dojedeš. Ber to jako můj příspěvek k tvému výzkumu ženské duše.
U vedlejších stolů se otočilo pár hlav. David vypadal, jako bych mu dala facku.
Vyšla jsem ven do studeného pražského večera.
Ten večer mě stál jen salát a sklenku vína malá cena za to, že jsem včas poznala, s kým mám tu čest, a ušetřila si spoustu času. Doufám, že si David něco odnesl, ale u podobných mužů o tom silně pochybuji.
A co vy? Vzaly byste zapomnětlivého rytíře na milost, nebo byste si zachovaly svoji hrdost?
Zdroj Facebook - Životní příběhy