O marnivé Majdalence a zamilovaném Šimonovi

Ahoj kluci, ahoj holky, dnes je venku ošklivo, prší, fouká vítr, a já při takovém počasí nemám na nic náladu. A přece. Vzpomněl jsem si na příběh, který mi vyprávěla moje maminka a jí zase ta její. Nikdo už neví, jestli se to doopravdy stalo nebo ne, ale ten příběh je pravdivý. Tak poslouchejte.
O marnivé Majdalence a zamilovaném Šimonovi
Kdysi dávno, opravdu dávno, v malé vesnici pod horami, žila dívka jménem Majdalenka. Byla tak krásná, že se za ní každý chlapec otočil, a ona to dobře věděla. Měla vlasy blonďaté jako zralé žito, oči modré jako čisté nebe po dešti a pleť hebkou jako okvětní lístek té nejkrásnější růže. Jenže měla jednu neřest, byla marnivá. Ale hodně.
Od rána do večera se prohlížela v zrcadle, česala si vlasy, malovala stíny a rty, oblékala se stále do nových sukní a šatů. Každé ráno stávala pozdě, aby se zkrášlila, a když jí matka říkala, že práce je víc než paráda, Majdalenka se jen zasmála :
„Krása je dar, maminko. A dary se mají ukazovat!“
Jednoho dne do vesnice přišel Šimon, tichý, pracovitý a dobrosrdečný mladý muž. Byl to řemeslník, co to uměl se dřevem i se železem, a když poprvé spatřil Majdalenku, srdce mu poskočilo.
„Ta by mohla být moje žena,“ řekl si, a rozhodl se, že ji požádá o ruku.
A Majdalenka? I jí se Šimon zalíbil. Líbilo se jí, jak se k ní chová s úctou, a i když byl prostý, byl poctivý a měl hezké oči. A tak si Majdalenka řekla :
„Ten má sice ruce špinavé od práce, ale je hodný, alespoň mi koupí, co budu chtít.“
A po čase se vzali.
Zpočátku se zdálo, že budou šťastní. Šimon vstával za svítání, aby mohl pracovat v dílně, a večer ještě pomáhal na statku. Chtěl, aby Majdalence nic nechybělo. Koupil jí nové šaty, červené střevíčky, zrcadlo do ložnice a dokonce i stříbrný hřebínek. A na každý prst prsten. Jenže Majdalenka chtěla víc. Když měla patery šaty, chtěla šesté. Když měla stříbrný prsten, zatoužila po zlatém. Když měla malé zrcátko, chtěla velké broušené s vyřezávaným rámem. A tak Šimon začal dělat dvě práce, přes den v dílně, v noci na pile. Přicházel domů vyčerpaný, ale Majdalenka si jen stěžovala, že jí nestačí peníze na nové střevíčky z města.
On tiše odpověděl :
„Majdalenko, já dělám, co můžu. Cožpak ti není dost, že tě mám rád?“
„Láskou si kabát neušiju,“ odsekla mu.
Jednoho dne se Šimon domů nevrátil. Spal v dílně, jen aby mohl ráno dřív začít. A tak Majdalenka zůstala sama se svými zrcadly. Když se do nich dívala, viděla, že její tvář už není tak svěží, malé kruhy pod očima, smutek v pohledu očí. Ale pořád si říkala, že to spraví nový krém, nová sukně, nový šperk.
Jednoho dne Šimon onemocněl. Přepnul síly, zalapal po dechu. Spadl na zem a zůstal ležet. Nikdo mu nepomohl, Majdalenka byla zrovna ve městě, vybírala si další boty. Když se vrátila, našla ho slabého, s pohledem plným výčitek i lítosti.
„Pro koho jsem to všechno dělal?“ zašeptal Šimon. „Pro tebe, Majdalenko. Ale tys to nikdy neviděla.“
Ta slova a pohled na nemocného Šimona ji otevřelo oči.
Druhý den ráno vstala dřív než on, zadívala se do zrcadla a poprvé uviděla, že její krása na jedné straně nic neznamená, když na druhé straně, vedle ní sedí smutek.
Zavřela truhlici se šperky, oblékla prostou sukni a šla za Šimonem do dílny.
„Pomohu ti,“ řekla.
„Tobě se přece nebude chtít špinit ruce,“ usmál se smutně.
„Ruce se umyjí. Ale srdce se musí vyčistit dobrými skutky,“ odpověděla.
Od toho dne začala Majdalenka měnit svůj život. Pomáhala, šila, nosila mu obědy, smála se na něho a zpívala při práci. A jak čas plynul, vesničané říkali, že se proměnila víc než jaro po zimě.
Šimon znovu rozkvetl. Už nemusel dělat dvě práce, protože šetřili a žili prostě, ale šťastně. A když se Majdalenka někdy podívala do zrcadla, viděla v něm nejen krásnou tvář, ale i laskavé oči ženy, která pochopila, co je opravdové bohatství.
A když se jich lidé ptali, jak to, že jsou spolu tak spokojení, Šimon vždy s úsměvem říkával:
„Krása pomine, ale dobro zůstává. A kdo to pochopí, ten bude mít v srdci poklad.“
Kluci a holky to je celé. Tak si pamatujte, že kdo se dívá jen do zrcadla, neuvidí nikdy druhé, a kdo měří štěstí majetkem, zůstane nakonec s prázdnýma rukama úplně sám.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.