Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

Spiritista
(Psáno v únoru 1885 pro „Národní Listy“)

Deset lidí nechť zvolá: Není obcování s duchy! Padesát lidí nechť mne natáhne na skřipec a hučí do mne: Není čtvrté dimenze!
Tisíc lidí mohlo by si vyrvati srdce z těla a dokazovati mi: spiritismus jest pověra a podvod!!!
Tedy přece vstanu a řeknu:
Jest obcování s duchy!
Jest čtvrtá dimenze!!
Spiritismus jest proniknutí nejhlubších tajů života záhrobního!!!
Otázka, můžeme-li obcovati s duchy zemřelých, jest rozluštěna! A to je největší triumf devatenáctého století!
Mám nezvratné, svaté přesvědčení a zkušenost, že duchové jsou a že s nimi lze obcovati!
Mráz mi běží po zádech, zuby mně cvakají a krev se zrovna zastavuje v žilách – ale musím se vyznati: viděl jsem ducha.
Totiž, vlastně jsem ho neviděl, ale byl tam, seděl tam a poslouchal.
Poslouchal pana Šestipána.
A celá věc přihodila se asi takto:
Před třiceti, dokonce snad před čtyřiceti lety nebyl jsem tehdáž ještě na světě, nemohu tedy léta navlas udati – seznámil se pan Šestipán s panem Ciranim. Pan Šestipán byl u pošty, pan Cirani u železnice. Pan Šestipán byl starý mládenec, pan Cirani vdovec. Oba bydleli na Újezdě. Ale oba chodili do jedné novoměstské hospody asi třicet let. Jenže pan Šestipán vydržel tam choditi déle. Pan Cirani chodil do ní totiž jen do své smrti, pan Šestipán chodí tam ještě dnes, protože je živ. Sedali u jednoho stolu, čítali stejný časopis, mluvili o jediné věci, totiž o svém úřadě, večeřívali stejné jídlo, pívali stejný počet sklenic piva a chodívali současně domů. Snad činívali taky ostatní věci jediným okamžením, snad se probouzeli a uléhali touž hodinou – možno, že mívali i stejné sny – kdož ví!
Ale jednoho dne učinili hroznou smlouvu. Bylo sychravého, listopadového večera, když se sešli ve své hospodě trochu rozrušeni. Toho dne byli na pohřbu jistého vyššího úředníka poštovního; a ve hlavách obou probudily se náhle stejně pochmurné myšlenky. Seděli již hezky dlouho při plných sklenicích, jichž se dosud nebyli dotkli, každý dumlal stejně pomalu pěnovou dýmku a oba pohlíželi stejně zádumčivě na jediné místo na stole: na skleničku s brkovými párátky. Až konečně probral se z hlubokého zamyšlení pan Šestipán a řekl:
„Ale až takhle my jednou…“
Chvíle pomlčení, a pak řekl pan Cirani:
„No, taky to na nás přijde.“
A zase chvíle pomlčení. Načež opět pan Šestipán:
„Věřte mi, nechtěl bych vás přečkat…“
Pan Cirani zabafal třikráte, čtyřikráte zprudka za sebou a propověděl chraplavě:
„A just jste to řekl. Vy tu po mně zůstanete…“
Pan Šestipán zadíval se jako skleněnými zraky na soudruha, vyndal jádrovou špičku dýmky z úst, utřel svislé kníry a mluvil zvolna, jako z hrobu:
„Pane Cirani, my se máme rádi. Když pomyslím, že byste měl na příklad vy dříve… nedej Bože… tedy mě to chytá u srdce jako kleštěmi. Ale nikdo neví nic… Slibte mi, kdyby se to stalo a vy mě tu zanechal, že mne neopustíte – že ke mně přijdete, že se sem podíváte… Vždyť nevím… koho pak bych měl ve světě znova hledat…?“
Hlas páně Šestipánův ke konci již zarážel, jako by měl v hrdle překážku.
Pan Cirani těkal okamžik zraky po stole, načež pozvedl oči a zabodl je v obličej Šestipánův, odkašlal a řekl odměřeně:
„Když to slíbíte vy mně, tedy to taky slibuji. Kdo dřív odejde, bude navštěvovat druhého jako za živa. Ať jsem to já nebo vy…“
Toho večera již mnoho nemluvili. Oba vyklepali dýmky mnohem dříve, oba vypili o sklenici méně a oba vzchopili se o hodinu dříve s židlí a brali se mlčky domů. Na mostě zastavil se pan Šestipán, chopil pana Ciraniho za rukáv a ukazuje na řeku prohodil:
„Je to smutné podívání na vodu v noci. Teď bych tam nevlez‘ ani za nevím co!“
„Já bych tam nevlez‘ ani ve dne!“ odtušil pan Cirani, a oba šli dále. Když došli k domu, v němž pan Cirani bydlil, zastavili se, podali si ruce, potřásli si, načež pan Cirani zarazil do zámku půlloketní klíč a pomalu otáčel. Otevřely se dveře do tmavého, úzkého a nízkého průchodu, a pan Cirani pokročil. Ale než vešel, obrátil se ještě jednou k panu Šestipánovi, vztáhl k němu levici, jako by držel špetku něčeho palcem a ukazováčkem, a pronesl hlasem velmi chraptivým:
„Poslyšte, pane Šestipáne, kdyby se to stalo přece dříve mně, ujměte se chudáka mého Činči. Ani nevím, koho jiného by tu měl.“
Činči byl psík pana Ciraniho, kterýž provázel pána svého na všech cestách života od chvíle, kdy se paní Ciranová rozloučila se světem. Činci byl také již v letech, ale capal stále neúnavně za svým živitelem.
Pan Šestipán pohlédl na činčiho, který se tetelil zimou u nohou pana Cirani, a pokývl hlavou: „No, toť se samo sebou rozumí. Však bych já svého stehlíka nesvěřil také nikomu než vám.“
* * *
Jsou podivné osudy na světě a divné věci přicházívají někdy člověku na mysl. Proč právě dnes oddali se staří přátelé tak neveselému, neutěšenému hovoru? Inu, poněvadž to byl poslední den, kdy spolu mohli mluviti. Kdyby to byli nechali na zítřek, nebyli by se již o ničem dohodli. Neboť nazítří ráno, sotva že pan Šestipán usedl v úřadě, vstoupil do kanceláře posel, přinášející panu Šestipánovi zprávu neočekávanou a ohromující: pana Ciraniho ranila k ránu mrtvice a již se nevzpamatoval; před hodinou dokonal nadobro pozemskou pouť. –
Pan Šestipán strnul na židli a dlouho seděl jak omráčen. Vytřeštil oči na nešťastného posla a zaštkal tak bolně bolestně – ne nahlas, nýbrž uvnitř, v duši, v srdci – a vším jeho nitrem letěla hrozná studená výčitka: ach, proč jsem začal včera o té smrti. Já ji přivolal!
Potom chodil pan Šestipán několik dní jako bezduchý. Neměl nikde klidu, nikde stání, nejedl skoro, nepil, a ve své hospodě neobjevil se po celý týden. Toulal se Prahou, prochodil ji křížem krážem a jedinou jeho útěchou byl mu teď Činči, který mu zbyl jako nejdražší památka po příteli.
Teprve po osmi dnech odvážil se znova do hospůdky, kde seděl posledně s panem Ciranim. Nesměle vstoupil do dveří, plaše rozhlédl se po jizbě a znenáhla otáčel zrak do kouta, kde tak dlouho sedával, píval, jídal a rozmlouval s kamarádem. Stůl byl prázden, nikdo z hostí nezasedl místo, jež dlouhou zvyklostí náleželo jenom pánům Šestipánovi a Ciranimu. Pak se ohlédl, cape-li Činči za ním, a kráčel pomalu ke stolu.
Všichni znali pana Šestipána, všichni věděli, jakou ránu utrpěl, a všichni hleděli na něj útrpně a soucitně.
Pan Šestipán byl přepadlý, kníry jeho byly svislejší než jindy a kalné zraky tak bolestně upíraly se na kraj stolu, u něhož jindy sedával pan Cirani!
Pan Šestipán nevšiml si nikoho, nepoděkoval nikomu za pozdravení, nýbrž přistoupiv ke stolu sňal klobouk a naklonil se k židli, jež náležela druhdy panu Ciranimu. Zdálo se, že jest prázdna, ovšem zdálo se to nám ostatním – ale patrně tam někdo seděl, neboť pan Šestipán pohnul rtoma a pronesl jedva slyšitelně:
„Dobrý večer, pane Cirani!“
Nevím, dostalo-li se mu nějaké odpovědi, ale obličej Šestipánův se maličko povyjasnil. Potom svlékl kabát, podal jej čekajícímu sklepníkovi a ukazuje na hák blíž okna, řekl:
„Pověste ho tam vedle kabátu pana Ciraniho.“
Zadívali jsme se na místo naznačené – nevisel tam žádný kabát.
Pan Šestipán usedl zvolna, vyndal váček s tabákem, sáhl do záňadří pro dýmku a nacpávaje pěnovku tabákem, promlouval opět k židli:
„Dnes je tam hrozně sychravo, zrovna jako před týdnem, když jsme tu byli posledně.“
Podivná věc! Neslyšel jsem, že by židle byla odpověděla, ale pan Šestipán řekl hned zase, jedva byl ukončil:
„Ah, Činči? O Činčiho se nestarejte! Vede se mu dobře, žere juž a pije. Ale první tři dny nebylo s ním k vydržení. Kňučel stále a stále byl u dveří, jako by chtěl ode mne utéci. – Nyní se upokojil.“
Teď zažehl pan Šestipán v dýmce a vypouštěje první kotouče modravého kouře, pohlížel upjatě na rákosové pletení lenochu židle, jako by naslouchal pozorně nějakému hovoru. A asi dvakrát nebo třikrát pokývl hlavou a posvědčil vždy: Ano! – Ano! – Ano!
Pan Šestipán vykouřil vždy asi půl dýmky před večeří. Byl to starý zvyk, od něhož se neuchýlil ani dnes. Pokuřoval si, pokuřoval, kýval na židli, přisvědčoval nebo kroutil hlavou záporně, a jednou se dokonce i nepatrně usmál. Po tomto usmání přiklonil se k židli, vyndal dýmku, přihladil si kníry a pronesl jaksi uspokojeně:
„Vidíte, bál jsem se ukrutně té samoty zde – vždyť jsem tu nebyl celý týden. Ale takhle, když si s vámi mohu pohovořit, je mi zase veseleji.“
A za okamžik dodal:
„Copak jste dnes večeřel?“
Židle sebou ani nehnula, ale pan Šestipán porozuměl. Mrkl okem po jídelním lístku, jejž před ním sklepník již dříve byl rozestřel, a z úst jeho zaznělo:
„Veverku? Veverku s knedlíkem? I tu budu také jíst, to já rád.“
Posledně vybafl, vyndal dýmku z úst a postavil ji opatrně před sebe, podepřev ji o karafinku, načež přivolal posunkem sklepníka.
Za chvíli kouřilo se před ním z hluboké mísy, jež kryla kus hověziny s knedlíkem v hovězí polévce.
Pan Šestipán spokojeně pojídal. Pomalu vynášel lžičku po lžičce, trhal dvěma vidličkami knedlík a namáhavě kousal zbývajícími několika zuby „veverku“, což je sice kus šťavnaté, ale tuhé hověziny.
„Máte pravdu,“ posvědčoval, obraceje se k židli, „pochutnal jsem si. Však jsme jí tu dlouho neměli.“
* * *
Pan Šestipán popíjel pomalu, až byl se svými třemi sklenicemi hotov. A jako by ho židle byla zdržovala, omlouval se jí:
„Musím, musím domů. Půjdete beztoho také?“
Vstal, zaplatil, oblekl se pomaloučku, pokryl hlavu, zastrčil dýmku do záňadří a přistrčiv svoji židli těsně ke stolu, ustoupil kousek, jako by se někomu uhýbal.
A když neviditelná osoba vstala s židle a předešla ho, přistrčil i tuto druhou židli ke stolu a kráčel pomalu ke dveřím. Nyní již pozdravoval ostatní hosty, kýval hlavou vpravo vlevo a ohlédl se, jde-li Činči také. Došel ke dveřím, otevřel je, pustil ven psa, podržel ještě chvilku kliku v ruce, jako by čekal, až vyjde někdo jiný, a konečně se vyšoural z jizby sám.
Pomalu, pomaloučku kráčel kupředu, a když přišel do polovice mostu, zastavil se jako před týdnem a řekl:
„Vidíte, ta voda je v noci ukrutně příšerná. Otřesu se, pomyslím-li, že bych tam teď musel skočit.“
A proto, že mu nikdo neodpovídal, dokončil si hovor sám:
„Ale máte pravdu, nechtělo by se mi tam ani ve dne.“
A zase šel dále; čím blíže k Újezdu, tím volněji kráčel, a když došel k domu, z něhož před několika dny vynesli pana Ciraniho, zastavil se, podal někomu neviditelnému ruku, dal dobrou noc a dodal:
„No tak zejtra, ano.“
A šel s Činčim o několik ulic dále.
* * *
Za nedlouho po pohřbu pana Ciraniho dán byl pan Šestipán na odpočinek. Tvrdili v úřadě, že se mu nějak plete hlava a že již nemůže zastávati svoje povinnosti. Nejspíše se tlačil někdo na jeho místo. Stává se v některých úřadech, že se rádi zbavují starých úředníků, vyšlých jaksi z módy.
Pan Šestipán je tedy na odpočinku, zešedivěl docela, jeho svislé kníry pod nosem jsou skoro žluté, ale dosud chodí do téže hospody na Novém městě, každého večera sedí na témž místě a každodenně rozmlouvá s panem Ciranim, který zemřel před pěti roky.
I věřím teď, že nepochybně lze obcovati s duchy.