Pražské a jiné historie Eduard Bass

Pan učitel
Historka morální

Nelze říci, že by měl kurát Matoušek na ministranty štěstí. Od té doby, co ztratil pěšáka Kieswettra, nevydržel mu ministrant déle než soudek mešního. Infanterist Škvára kradl šikovateli Binningrovi „přesčasy“; pobožný infanterist Nevěřil nakazil čtyři ošetřovatelky; dragoun Vaca to přetáh o velkonocích o tři dny; infanterist Kameník se jakžtakž držel, ale uprostřed mše dostal tercianu a klepal se obden v posteli; a nejhorší ze všech byl ta sviňa Sliwinski, který uštipoval z mináže pečeni, olizoval dorty a nakonec vychlastal celou zásobu mešního. Kurát Matoušek už si nevěděl rady; na komandovaného ministranta se nevzmohl, a co mohlo ve špitále choditi, to byl samý nevěrec a darebák. Ležel jednou na pětaosmdesátce jeden ze zásobáren, náramně pozorně poslouchal kurátovy proslovy, za svaté obrázky vlídně děkoval a i jinak byl milý a uctivý. Ale když na něj kurát udeřil, zda by mu nešel ministrovat, ukázalo se, že je to – s odpuštěním – žid. Toť se ví – ze zásobáren! Kuráta Matouška div tehdy neranila mrtvice, když se ten Polický přiznal. Takové spousty svatých obrázků, a on všecky posílal ženě do obchodu, aby je rozdávala dětem jako reklamu, s vytlačeným vzadu razítkem firmy!
Pak už nebyla s kurátem žádná řeč. Vypomáhal si, jak to šlo, klení a sakrování ministrantům dávno odpustil i na nějaké to víno sem tam nekoukal, ale pořádku v bohoslužbě nedosáhl. A to ho rmoutilo, protože byl sice tlustý a takto veselý, ale před oltářem si připadal jako před nepřítelem a dbal nesmírně na vážnost situace.
Jednou se přihnal do nemocnice rozezlen, protože mu ministrant zase nepřinesl kabát a čepici a on musel s biretkem a v rochetce od po¬hřbu do města. V koutě u schodou čekala na něho sestřička Herethusa.
„Velebný otče,“ zašveholila na něho, když viděla, že se mračí, „velebný otče, na dvaapadesátce máme přírůstek, ischias, z toho by mohl být ministrant.“
„Zas takové dřevo, sestřičko?“
„Nikoliv, velebný otče, je to prý inteligent, učitel.“ Kurát Matoušek se rázem vzchopil. Učitel! To byla jeho touha a sen! Učitel – to je přec něco jiného. Ten už má přisluhování v krvi!
Hrnul se tedy na dvaapadesátku, třetí postel vlevo. Tu ležel, trochu zkroucený, ale s očima měkkýma jako beránek. Kurát se hned dal do řeči. Učitel Chramosta se bránil, ukazoval na bolesti v noze a potíže při chůzi. Ale čím déle mu kurát vysvětloval výhody ministrantství, tím více ochabovalo jeho zdráhání. A když pak velebný pán promluvil mezi čtyřma očima s primářem a vrchním štábním, ukázalo se, že ischias učitele Chramosty je zatvrzelý případ, který sice okamžitě nepřekáží ve vykonávání lehčích služeb, ale přesto musí být delší dobu svěřen lékařskému ošetřování v nemocnici.
Tento nález působil na zdravotní stav učitele Chramosty přímo zázračně. Odpůldne vybelhal se z postele, kvečeru šoural se po chodbách a ráno již provázel kuráta do kostela.
Jakživ neměl kurát Matoušek takové asistence, jako když se zapracoval učitel Chramosta. Latinář sice nebyl, a to mu dělalo trochu potíží, ale vojenský pánbů se na latinu neohlíží. Zato to ostatní! To bylo vidět inteligenci! Vína vyšetřil na kapku a naléval ho vždy spíše víc nežli míň. Z jeho tváří při obřadu zářila důstojnost sama, a kráčel-li za kurátem při pohřbu, byl vtělený zármutek i oddanost ve vůli Páně. Jeho hlas vznášel se ke kostelní klenbě s vroucností žalmistů a do jeho pohledu dostala se i při raportu taková tklivost a křesťanská pokora, že mu dovolili nejen spát doma, ale i nosit večer civilní mundúr.
„Nic platno,“ říkával kurát Matoušek v kasině, „učitel je učitel. To je přec vidět inteligenci!“
Tak míjel měsíc za měsícem, regiment se po panu učiteli nesháněl, a čím déle to trvalo, tím více stoupala jeho zbožnost, že byl hotov dáti bohu, i co bylo císařovo.
Občas arci snesla se nad ním bouře náhlých přehlídek, ale to vždy navštívil pobožný kurát židovského primáře, a protože si ti dva náramně rozuměli, ischias učitelovo se zhoršilo a žádná komise s ním nemohla hnout. Po čase ovšem přišly chvíle těžší a horší.
„Učiteláčku, učiteláčku,“ poklepal mu jednou kurát starostlivě na rameno, „jestlipak četli už dnešní rozkaz?“
„Nečetl, důstojnosti! Kde bych já měl kdy na takové zábavy. Monstranci jsem vyleštil a teď tuhle kaprálovi Dezortovi domlouvám, aby zanechal hýření…“
„Nu, to se tedy podívají, učiteláčku!“
A kurát Matoušek ukázal mu ve velké knize na jeden odstavec. Začínal se jako všechny ostatní: MKBef. Nr. 14.208/16 v. 21. 8. 1916 ad KMErl. Nr. 27.513 Abt. XII. v. 12. 8. 1916…
Ale pak se tam cosi mluvilo o tom, že mnozí lehce nemocní zůstávají příliš dlouho v nemocnicích, a že se tedy nejpřísněji nařizuje, aby po čtyřech měsících léčby byli buď předáni do oddělení pro rekonvalescenty, nebo posláni k superarbitraci. A hned nato se vypočítávaly tresty a hrozilo soudním stíháním.
„Mravnost ve vojště poklesla,“ zakýval hlavou pan učitel, „měly by se uspořádati exercicie ve velkém.“
„Jak jsou tu dlouho, učiteláčku?“
„Čtrnáct měsíců, důstojnosti. A tak si myslím, že už dlouho nešli vojáci ke svaté zpovědi. Měl byste, důstojnosti, zase něco podniknouti pro povznesení mravnosti. Já sám na to nestačím! Kaprál Dezort například…“
Výsledek jeho úvah byl, že se pro mužstvo nařídila duchovní cvičení. Od rána do noci byl na nohou a o jeho propuštění z nemocnice nemohlo být ani řeči. Pak se zas nějak nahromadily pohřby, potom přišla všeobecná zpověď, pak se jali zřizovat nemocniční půjčovnu křesťanských knih a časopisů.
Čekala se nějaká inspekce, velitel byl poněkud nervózní, když si vzpomněl na učitelův případ, který se zatím protáhl na šestnáct měsíců; ale pan učitel měl pořád plné ruce umravňovací práce, že s ním nebylo možno hnout. A když už všechno zas bylo v normálních kolejích, mimořádné pobožnosti odbyty a nic nového už nešlo vymyslit, stihla kuráta Matouška bolestná rána; pan učitel Chramosta se v kostele nachladil a ischias se mu obnovila.
Zrovna když přišla excelence na přehlídku, ležel tu Chramosta jako mučedník, nohu ne a ne ohnout! Slzy bolesti tekly mu z nábožných očí a ke všem svatým vzlykal, když ho primář stiskl v kloubu. Ještě tak kurát Matoušek dovedl mu vlíti trochu útěchy, jinak neměl smyslu ani pro všetečné otázky excelence, ani pro to, že mu na tabulku namalovali S a v kanceláři psali vysvědčení k superarbitraci.
S odevzdaností snášel nevýslovné bolesti. Kurát Matoušek vysedával u svého učiteláčka, jemuž nestačil odpovídati na dotazy, co dělá jeho kostelíček a jakže ten nový ministrant...
Po šesti nedělích přišlo vyřízení, pana učitele snesli v nosítkách k automobilu a odvezli k superarbitrační komisi. Kurát Matoušek rozběhl se do arcibiskupského sekretariátu urgovati záslužný kříž Pro ecclesia, který byl zbožnému učiteli vyprosil.
K polednímu přivezli Chramostu zpět, odpoledne přišly jeho dokumenty a druhého dne odvážela si ho plačící žena jako invalidu s ren¬tičkou domů, na Žižkov.
„Učiteláčku,“ povídal mu kurát Matoušek, když se loučili, „říká se, že jsou učitelé nevěrci. Ale vy jste pravý poklad. Uchovejte si zbožnou víru našich předků a vštěpujte ji dítkám ve škole. Učitel a kněz mají jíti ruku v ruce; kdyby všichni učitelé byli jako vy, jak vysoko by stála naše mravnost!“
Pan učitel Chramosta vypukl v slzy. Sestřičky se s ním loučily i páni doktoři přišli mu stisknouti ruku.
Auto ho odváželo z nemocnice, kde devatenáct měsíců sloužil bohu a pomáhal upevňovati morálku.
V sobotu nato se kurát Matoušek dověděl, že církevní vyznamenání je už na cestě. Našel si tedy v kanceláři Chramostovu adresu a v neděli se rozejel na Žižkov, aby ho potěšil.
Našel ulici, našel i dům. V přízemí byla restaurace, jejíž okna byla polepena velkými plakáty. Za jedním oknem byly i nějaké fotografie. V místnosti břinkalo piano.
Zamyšlený kurát mimoděk pohlédl na fotografie a zůstal jako přimražen. Podíval se zblízka – ne, nebylo pochyby! Byla to celá série podobenek učiteláčka Chramosty, ale s načesanou patkou, ve fraku a v bílé vestě! A k tomu ještě nebyl sám, nýbrž na každé fotografii objímal jakousi naparáděnou ženštinu s nápadnou frizúrou a strašlivým výstřihem! A to jí ještě nestačilo, ještě měla sukni po pravé straně prostřiženou, že bylo vidět baculaté lýtko až skoro k podvazkům! Zaražený kurát nechápal. Pomalu zvedl oči až k plakátům, ale jakmile přelétl tři řádky, odplivl si, otočil se a rovnou zpátky k tramvaji.
Ale ať pospíchal seberychleji, do uší mu stále dorážel houpavý rytmus klavíru a před očima skákaly mu řvavé litery plakátů:
DNES ZAHÁJENÍ!
FERDA CHRAMOSTA,
první pražský učitel tanga a bostonu