Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

„Ztracený ráj“ páně Tetřevův
(Psáno v červnu 1886 pro „Národní Listy“)

I.
Sousedé v Plavecké ulici podivili se velmi jednoho rána, když viděli, kterak pan Tetřev počíná vyprazdňovati hokynářský svůj krámek, kterak vynáší odřený a zpuchřelý nábytek kus po kuse a nakládá na ruční vozík, u něhož stál nejstarší synek, kterak nacpává do nůší a puten nádobí svého „závodu“ a zbytky zboží, láhev s trochou višňovky, hrnec s kyselým zelím, něco zemáků, hromádku přesličky, několik rýžových kartáčů na podlahu, růženec míčů, pět párů lýkových trepek, láhev s kyselými okurkami atd. atd.
Ano, Tetřevovi se stěhovali! Tetřev chodil vážně z krámku k vozíku a od vozíku do krámku, vynášel pozorně předměty, kladl je s vážnou tváří a starostlivě na vozík, jako by balil zlaté zboží do bavlnky, a když ho někdo z mimojdoucích pozdravil, sotva že pohodil hlavou a odbroukl roztržitě poděkování a zase měřil s důležitou tváří mezeru mezi vozíkem a krámkem.
V krámku stála rázná, všestranná a neocenitelná družka života jeho, paní Tetřevová, sundavala z polic hrnečky, lahvičky, košíky, řehtačky, suché makovice a ostatní inventář, kladla to opatrně manželu do náručí, a když se jí zdálo, že si venku s rovnáním příliš hraje, houkla na něj chvílemi netrpělivě:
„Neusni při tom a dělej, starý! Takhle bychom se stěhovali tejden!“
Po takovém napomenutí otočil pan Tetřev hlavu ke krámu a odpověděl vážně, jako by se nechtěl zlobit:
„Jedno po druhém, víš, jako to dělají v Paříži!“
Načež zaječela paní Tetřevová:
„Ty jsi v Podskalí a ne v Paříži! A strkej se!“
Potom už pan Tetřev neodpověděl a nakládal dále, ale když vešel do krámu, přeměřil svou polovici přísným pohledem a řekl:
„Ty stará, ty si budeš musit dát řádnou petlici na hubu, až teď budeš jednat s nóblejšími partajemi. To své štěkání nech tady, s tím se nemusíme stěhovat!“
A honem vyrazil s nějakou rachotinou z krámu, aby uřízl manželce odpověď.
Znenáhla se rámotí na vozíku kupilo do výše a pan Tetřev teď vyrovnával na všech stranách, aby měl vozík rovnováhu.
Chvílemi se práce přetrhovala, neboť ze sousedstva trousil se ledakdos, aby něco koupil, a pak musila paní Tetřevová obsluhovati kupce, čehož pan Tetřev použil, aby si trochu odpočal. A tu zastavil se některý soused plavec, spěchající do práce, nebo posluha, ubírající se na své stanovisko, a otázal se Tetřeva:
„Co pak, sousede, vy se stěhujete?“
„Ba stěhujeme,“ odpovídal hokynář vážně a důležitě. „Stěhujeme! A juž abychom byli vystěhováni!“
„Kampak, kam?“ zněla další otázka.
„I, trochu vejš tam do Prahy,“ odpovídal Tetřev, utíraje zapocené čelo.
„A copak se vám u nás už nelíbí?“
„Copak o líbení,“ hodil Tetřev hlavou, „o to by nebylo, ale my teď začneme něco lepšího, většího.“
Při tom se zatvářil, jako by chtěl otevřít na Příkopech velkoobchod, nechal tazatele stát, přistoupil k vozíku a rovnal tu něco, co již desetkrát bylo srovnáno.
Konečně byl vozík vrchovatý, Tetřev utáhl náklad provazem kříž na kříž, a když se v krámku stoje nasnídal, zapřáhl se vpředu, synek vzadu zatlačil, a vozík rachotil po hrbolatém dláždění do třídy Vyšehradské a odtud šikmo kolem Společenské zahrady do ulice Benátecké. Tetřevovi stěhovali se výše, do Tůní v sousedství ulice Žitné.
Jeli tak asi třikrát a ve dvě hodiny po poledni byli vystěhováni až na hromádku střepů, hadrů, třísek, což nestálo za odvážení.