Pražské a jiné historie Eduard Bass

Cosi jaksi nepřirozeného

Říkejte si, co chcete, pánové, ale sen je cosi jaksi nepřirozeného. Já, Felix Vejtruba, dím, že je dokonce cosi jaksi nezdravého. Já mívám všecky druhy snů, živé sny, hloupé sny, těžké sny, příšerné sny, rozkošné sny, tak podle toho, co člověk zrovna jed a o čem se přes den mluvilo. Ale tuhle jsem vám měl sen, ten přesahoval všechny meze. Musím vám říci, že jsem-li rozčilen, piji černou kávu. A silnou. Jenže kofein, jak známo, působí nespavost. Takto se však znamenitě pojí s alkoholem. Ty dva jedy se tak říkajíc ruší. I dávám si tedy po černé kávě navrch koňáček. I dva, i tři, je-li káva silnější. To už mám tak pro to oko. Ale to se právě zběhlo tak, že jsem se v kanceláři tak rozčilil a na stavbě taky, čímž vším jsem nějak ztratil tu mírku a dal si koňáčků patero. Ihned jsem zpozoroval, že je to cosi jaksi vyšinutého, a abych paralyzoval ty dva přebytečné koňáčky, dal jsem si ještě jednu černou. Ale ta byla tak silná, že vydala za čtyři koňáčky. Následkem čehož jsem si co muž cifer sestavil bilanci a shledal, že teprve připojím-li k oněm pěti koňáčkům dva další, vytvoří se v mém nitru správná a blahá rovnováha kofeinu s alkoholem a já budu, jako bych nic nepil. Učinil jsem podle svého výpočtu a jeho správný výsledek se vskutku prokázal: bylo mi po sedmém koňáčku, jako bych nic nepil, alebrž měl teprve pít. I srovnal jsem to další dávkou tří koňáčků a jedné černé, a to bylo vskutku cosi jaksi tak vyrovnaného, že jsem doma usnul dříve, než mi manželka vtiskla polibek na dobrou noc.
A najednou vám vidím zrovna pod městskou vodárnou překrásné stvoření. Byla taková vysoká, štíhlá a šla si vám jako koníček na louce. Moje manželka Amálie bývala taky moc hezká, ještě teď je to na ní vidět – člověk nemá zbůhdarma stavební vkus –, ale přece jen je už cosi jaksi korpulentního, nedím-li přímo otylá. Manželka se víceméně batolí – ale hlavně dech, dech, dech! Ale tamta – – – – víme… učiněné jaro. Měla na sobě takový rozkošný úboreček, takové nějaké oranžové pavučinky s velkými a žlutými květy, sluníčko skrz ně svítilo, že bylo vidět jakousi červenou košilku… no, kupodivu, kupodivu. A člověk má přece v sobě cosi jaksi estetického. A pak a vůbec – hlavně, když foukl vítr, objevilo se na levé nožce vysoko nad kolínkem nahé masíčko. Když vítr zafoukl potřetí, nemohl jsem už zadržeti své estetické pocity.
„Promiňte, slečno,“ řekl jsem jí, „promiňte, ale já jsem stavitel Vej-truba a v tom směru mám velice vyvinutý smysl estetický.“
Ona se plaše ohlédla řkouc:
„Probůh, Felixi, nezůstávejte tady stát, je tu mnoho lidí. Pojďme někam do ústraní.“
Jak to přišlo, ani nevím, neboť sen je cosi jaksi nepřirozeného. Pokojíček měla nevelký, ale takový milý a něžný, jako byla sama. Nad lůžkem svítila modrá ampule a na nočním stolku malá lampička s růžo¬vým stínítkem. Než zhasla ampuli, přivinula se ke mně a zašeptala:
„Felixi, přísahej mi, že jsem tvoje první a jediná láska!“
„Přísahám, Lucie,“ zvolal jsem odhodlaně a ona zhasla ampuli.
Pánové, co bych vám povídal, hlava mi šla kolem. A pak jsem usnul. Člověk přece není žádný mladík. Abyste mi dobře rozuměli: v tom snu jsem zase usnul. A v tomto druhém snu jsem se octl na palubě nějaké lodi. Byla překrásná noc, milióny hvězd se nám třpytilo nad hlavami, moře šumělo kolem lodi. My seděli na zádi, drželi jsme se za ruce a byli jsme blaženi. Kdo myslíte, že jsme byli ti my? Neuhodnete: já a Andulka Ptáčková z Vonoklas, moje první láska. Povídám, že sen je cosi jaksi nepřirozeného. Snad ten výkřik Luciin to způsobil, že se mi zjevila moje skutečná první láska. Musím vám říci, že to bylo moc hodné děvče, takové tiché, oddané, a, co takové se mi objevilo po letech tady na té lodi. Nic po mně nechtěla, jen když směla držeti mou ruku ve své. A tak jsme tam seděli téměř beze slova až k půlnoci. Zatím se zvedl vítr a moře se všelijak rozčeřilo.
„Pojďme spát,“ řekl jsem, „ten vítr se mi nelíbí. Možná, že dostaneme bouři, a to je nejlépe ležet v posteli.“
Andulka Ptáčková nikdy neodporovala. I šli jsme si lehnout. Loď se už hodně kolébala, ale já jsem okamžitě usnul. Ale tenhle třetí sen nebyl už tak klidný jako ty předchozí. Slyšel jsem v něm divoký hukot i hromové údery vln a šplouchání, jako když odněkud stéká voda a lidé se v ní čvachtají. Ale to jenom občas a jako z veliké dálky. A nemohl jsem se nijak donutit, abych se přesvědčil, co to je. Naopak jsem ponenáhlu poznal, že stojím na nesmírné travnaté louce, takořka prérii. Nikde nebylo človíčka, ale co hůře, z oblak se linul nepřetržitý déšť. Šel jsem jím nazdařbůh, až se zablesklo a já rozpoznal nedaleko se pasoucí stádo. Obrátil jsem se tedy tím směrem, neboť kde je dobytek, musí být také lidé. Ale neviděl jsem nikoho, a když jsem docházel až k stádu, zablesklo se strašlivě, a co čert nechtěl, jedna kráva se splašila a rovnou se skloněnými rohy na mne. Polekal jsem se náramně a honem se dal na útěk. Ona za mnou. Pánové, bylo to strašné. Ta prérie byla dočista bez konce a já po ní uháněl za blesku a deště a kráva za mnou. A uháním a uháním a její dusot se přibližuje. Už slyším za sebou děsné funění. Už cítím její dech. Zoufale vyrazím vpřed a vykřiknu:
„Andulko, ta kráva! Ta kráva!“
„Felixi, to se to houpá… mně je špatně!“
Bylo to tak překvapující, že jsem se probudil. Ale ne docela, z celé té motanice snů, nýbrž – a to činí, pánové, můj příběh tak zvláštním –, já jsem se probudil jen z těch posledních dvou snů a uzřel jsem Lucii, jak rozsvítila modrou ampuli. Ale to probuzení nebylo úplné, naopak se mně ty dva poslední sny popletly s tím prvním. Slyšel jsem, kterak Lucie řekla:
„Bobečku, ty jsi nějak neklidný…“
Načež jsem zašeptal:
„Lásko moje, hodláš snad zvracet?“
Ale hned se mi zavřely zas oči, já zahlédl kolébající se kabinu, oči se mi zavřely podruhé a kráva strašlivě funěla za mými zády. Vykřikl jsem zoufale:
„Lucie, zbav mne té krávy!“
Ale už jsem dostal děsnou ránu do zad a moje manželka Amálie seděla rozezlena na posteli a křičela:
„Cože jsem? A jaká Lucie?“
Ale mně klesla hlava rovnou až zase do druhého snu. Plačící Andulka se ke mně přimkla a vzlykala:
„Miláčku, my toneme a ty máš nějakou Lucii?“ Objal jsem ji pevně a prohlásil:
„Nevěř nic, je to šílenství, já chci zemříti tady u tebe.“ Načež jsem zahlédl modrou ampuli a slyšel hlas Lucie:
„To bych se pěkně poděkovala! Ještě mít na krku policii!“
Pánové, bylo to ohavné. Nic jinak, ta černá káva bojovala ve mně s těmi koňáčky a oba jedy mne prohazovaly čtverým dějstvím tak rychle, že jsem si to ve své rozespalosti nemohl nijak uvědomit. V zoufalství jsem stále volal ze spaní, ze snu do snu a ze snu také do skutečna. Zařval-li jsem na krávu, odpověděla mi uplakaná Andulka Ptáčková. Chtěl jsem ji ukonejšit něžností, ale šeptal jsem toto vyznání lásky své rozezlené manželce a místo Amálie jsem jí říkal Lucie. A když jsem okřikl manželku, Lucie mne vyhazovala ze svého bytu. Bylo to hrozné. Topil jsem se na svém manželském loži a kráva mne honila po postýlce Luciině. A bouře rostla, až se konečně kabina zapotácela a proud studené vody mne zavalil. Nade mnou stála manželka Amálie a kladla mi na čelo studený obkladek. Místo modré ampule poznal jsem zase náš domácí lustr. Není zrovna pro ložnici nejvhodnější a manželka už dávno si přeje ampuli. Ale do ložnice se hosté nevodí, a tak s tím člověk nespěchá. Ale to je vedlejší. Hlavní věc je to, co jsem vám chtěl říci, že sen je namouduši cosi jaksi nepřirozeného.