Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

Proč pan Tadeáš Bezinka
chodí oholen a ostříhán

IV.
Má-li člověk pevnou vůli, uskuteční vše, a v dotčené věci měl pan Tadeáš vůli mnohem pevnější než kdysi ve škole a později ještě ve mnohé jiné, malicherné příčině. A jednoho dne objevil skutečně, po čem tak dlouho toužil. Bloudě za žádoucím dobrodružstvím, setkal se v příkré, ba strmé ulici Kočičí s dívkou, kteráž se džbánem v ruce kráčela k lázním Svatováclavským, jež slynou ve čtvrti podskalské nejlepší vodou studničnou. Cvičený zrak páně Tadeášův poznal ihned, že to není ani pouhá služka ani nóbl dáma, ale že by to mohla být prostá dívčina, po případě dosti samostatná, aby nemusil zábavě své přinášeti velikých obětí. Bylo to milé, svěží, kypré stvoření červených tváří, veselých očí, malého nosíku, kulatých ramen, pevných boků, slovem, tak čerstvých, plných a pružných tvarů, že pan Tadeáš, vyňav doutník z úst, zahleděl se na okamžik překvapen na děcko z lidu, čítající snad sedmnáct, osmnáct let. Ale výbojný, jak byl, nerozmýšlel se dlouho, přikročil k dívce a nabídl se, že jí ponese džbán. Mohl se toho odvážiti bez nebezpečenství, že bude někým poznán a prozrazen; byl již hezky šerý večer srpnový. Mimo to podnikal pan Tadeáš tyto trubadúrské vycházky do Podskalí v řasnatém haveloku a v nejošumělejším svém klobouku, aby vypadal co nejnenápadněji a nevzbuzoval pozornost obvyklým elegantním zevnějškem.
Děvče zahledělo se na pana Tadeáše polo překvapeno, polo čtveračivě, a podávajíc mu džbán odpovídalo mu s tajeným smíchem:
„I neste, ale ponesete ho také, až bude plný, co? Mám daleko domů!“
„I ponesu, ponesu, kočičko,“ přisvědčoval radostně pan Tadeáš, „a kdyby to bylo až na Císařskou louku!“
Děvče se smálo a jednatel „Veselých pijavic“ těšil se v duchu, že učinil tak lehký začátek. Kráčel podle dívčiny co nejloudavěji la nejneohrabaněji, aby se neprozradil a aby se přizpůsobil úloze, jakou hodlal hráti. Došli k lázním, pan Tadeáš podal děvčeti džbán, počkal opodál, a když děvče nabralo vody, sestupovali zvolna dolů, nyní směrem k ulici Dřevné, a ztratili se kdesi v temnotě ulice Soudní.
Chcete vědět, jak pan Tadeáš dívku bavil? Ovšem ne duchaplněji a vtipněji než druhdy jiná děvčata. Ba snažil se mluviti poněkud nejapně, aby získal u děvčete více důvěry, a nestálo ho to mnoho přemáhání. Náleželť pan Bezinka k lidem, kteří dovedou vždycky hloupě mluvit. Ale nová známost měla velikou radost ze svého průvodce. Hovořila tak nenuceně – a Tadeáši zdálo se, že i půvabně – jako by ho znala rok.
„Ano,“ myslil pan Tadeáš, „to je rozdíl! Taková holka se neptá hned, čím jsme a uživíme-li ženu, ale má radost, že má po boku mužského, a žije bezstarostně ode dneška do zejtřka. Nu, letos užiju podzimku!“
A nejvíc těšilo pana Bezinku, že dobrodružství jeho je tak tajné, že o něm nikdo nemá potuchy, a smál se pod kůží při pomyšlení, až jednou – kdysi později – bude vyprávěti přátelům Pijavicím, jakou idylu si v Podskalí stvořil.