Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Cecílie (1)
Logo
Home  ~  Dobrodružné povídky  ~  

Pražské a jiné historie Eduard Bass

Pražské a jiné historie Eduard Bass
<>
icon 24.09.2026 icon 3x icon 107x
Zajíc

Pište si proti drahotě zajíců, co chcete, já mám své zkušenosti.
Můj otec si najal revír na Slánsku. Překrásný revír: romantické údolí tiché říčky, lány řepy, rozběhlá brambořiště, mezi tím zase ostrůvky hájů a po krajích revíru skutečný, hluboký, krásný les. Básník mohl by celé dny prochoditi tímto božským koutkem země a stále by nacházel nové motivy a nové popudy. Bohužel, otec nebyl básník, otec byl nimrod. A tak se dočkal ve svém pitoreskním revíru trpkého zklamání: ani jedna koroptev nevolala své starostlivé „čty-ři“ do ticha letních večerů, ani jedna slípka nerozčeřila hladiny dvou našich jezírek, divoké kachny se zdaleka vyhýbaly naší krajině a jen zřídka zahlédli jsme v dálce na nebi ostrý trojúhelník táhnoucího jejich hejna. Ocúny rozkvetly na zelených paloucích, mlžné závoje ploužily se po kraji lesa – ale marně jsme čekali, kdy vyrazí z něho ušlechtilý srnec, aby se napásl na selských polích. Nebýti tisíce špačků, kteří zapadali z celého kraje na noc do topolů a vrb u hořeního jezírka, byl by náš revír úplně pustý a prázdný. Ale jedno jsme tam měli přece: zajíce. Nezapomenu nikdy na hluboké pohnutí, jež se nás zmocnilo, když jsme ho poprvé spatřili. Tehdy byli jsme již úplně přesvědčeni, že není živého tvora v celé prostoře lesy ohraničené. Šli jsme jen tak nazdařbůh, ručnice na rameni, psy kdesi za sebou. A právě ve chvíli, kdy jsme si navzájem dělali laskominy, vyprávějíce si, jak chutná zajíc na smetaně, – v té chvíli právě vynořil se před námi z brambor. Zarazili jsme se, němí, užaslí. Jakže – toto zvířátko před námi, klidně zdvižené na zadních bězích, s ušima vztyčenýma, prohlížející si nás pozorně a moudře, – to že je nedostižný ideál čtrnáctidenního našeho trmácení? Báli jsme se pohnouti, abychom ho nepoplašili. A oba naši psi, Brok i Alina, stáli rovněž nehybně, mírně se třesouce. Trvalo to snad minutu, snad dvě; poté se zajíc zvolna spustil na všechny čtyři, otočil se pomalu a hopsal klidně vzhůru po stráni, kde za mezí nám zmizel jako přelud.
Podíval jsem se na otce, otec se podíval na mne; oba jsme se podívali na psy a psi se zas koukli na nás; pak jsme se všichni čtyři zahleděli na mez, kde se ušák ztratil. Konečně otec ze sebe vyrazil:
„Tedy tu přece máme zajíce?“
Tak jsme se seznámili s jediným mackem svého revíru. A od té chvíle nastalo nám pravé peklo. Zuřivost nimroda probudila se v ušlechtilé hrudi mého otce a nakazila i mne, i Broka, i Alinu. Ať pršelo nebo pražilo, táhli jsme revírem, pronásledujíce svého zajíce. Nabíjeli jsme doma horečně patrony a tisíce ran rachotilo pak tichou krajinou. Macek se díval na nás ze vzdálených strání, chroupaje klidně zelný chřást. Vraceli jsme se umláceni a utrmáceni. Náš zajíc vyspával v brázdě brambořiště.
Změnili jsme taktiku: číhali jsme naň v zákopech, ukryti nalámanými haluzemi. Ušák nepřišel.
Uspořádali jsme velký hon. Třicet střelců, padesát honců, dvacet psů. Psi štěkali, honci křičeli a klapali řehtačkami, střelci vzali celý revír pod bubnovou palbu. „Náš“ zajíc hopsal dlouho uprostřed střeleckého kruhu; když už mu to bylo dlouhé, šups, vyrazil zrovna mezi otcem a mnou. Táhli jsme zase s bžundou domů.
„Náš“ zajíc stával se legendárním zvířetem. V kavárně, v restauraci, vinárně – všude se nás ptali, co dělá „náš“ zajíc. Tisíce anekdot kolovalo Prahou.
Změnili jsme opět taktiku a rozdělili jsme si práci: já jsem na něho střílel dopoledne, otec odpoledne. Pytláci v noci. Zastřelili jsme jednoho psa, dvě kočky, postřelili březí krávu a tři chalupníky. Ale „náš“ zajíc byl živ a zdráv.
V té době měla Alina štěňata. Zdětinštěla, hrála si s nimi celé dny a jen nerada zúčastnila se tažení na „našeho“ zajíce. Vzal jsem ji násilím s sebou. Skončilo to spatně: hned ráno mi utekla a našel jsem ji až k polednímu, v kotlince pod lesem, kde si hrála s „naším“ zajícem.
Byli zrovna na dostřel; strhl jsem pušku, zalícil a dobře mířenou ranou střelil jsem – nešťastnou Alinu. „Náš“ zajíc smutně očmuchával novou svoji kamarádku.
Byla to poslední oběť; nevzal jsem pak již pušky do ruky.
Až když nájemné z revíru docházelo, vypravil se tam otec. A toho dne se vrátil skutečně s „naším“ zajícem. Stokráte musil líčiti okolnosti, za jakých se mu podařilo jej složiti. Celá rodina si oddychla, když nesli „našeho“ zajíce na smetaně na stůl: čest byla zachráněna.
Teprve po letech se mi dostalo do ruky otcovo privátní vyúčtování jeho revírní choutky. Stálo tam:
Nájemné..................................... K 130,–
Dvoje myslivecké šaty.......... ,, 190,–
Pušky a výzbroj....................... ,, 785,14
Vystřílené náboje................... ,, 346,96
Psi.................................................. ,, 160,–
Střelený pes a kráva.............. ,, 148,–
Bolestné...................................... ,, 76,–
Dráha.......................................... ,, 918,57
Jeden zajíc od zvěřináře
Jedličky, čerstvě střelený..... ,, 9,–
Dohromady............................... K 2826,67
A teď si pište proti drahotě zajíců, co chcete, já mám své zkušenosti.
PeopleSTAR (1 hodnocení)
Další příspěvky autora
Povídky Ivan Bunin
Blahoslavení Blahoslavený Antonuška voroněžský žil sto dvacet let. Jednou řekl ...

Viktor Dyk Krysař
XXI Dlouhý Kristián mnul si vesele ruce, procházeje jizbou sem a tam. Vrátil se...

Povídky Ivan Bunin
Kapitál Prodavač kvasu, holohlavý, červený, s tuhým panděrem, bujaře vyvolává t...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).