Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

Proč pan Tadeáš Bezinka
chodí oholen a ostříhán

VI.
V neděli byl pan Tadeáš od rána jako na trní. Nemohl se dočkati poledne, a když konečně poobědval, trvalo mu věčnost, než bylo půl třetí. V tu chvíli vyšel ze svého bytu na Perštýně, oděn co nejjednodušeji, s havelokem přes ruku a s velkým slunečníkem nad hlavou. Chybělo deset minut do tří hodin, když se octl ve dvoře Emauzském, liduprázdném, vyhřívaném úpalem slunečním, až se mu v očích jiskřilo. Baruška tu ještě nebyla.
Chvílemi mihla se přes nádvoří osamělá nějaká postava a ztrácela se ve schodišti k Podskalí, a zas nebylo kolkolem živé duše.
Odbíjela třetí hodina, Baruška dosud nepřicházela. Pan Tadeáš přiblížil se vždy ke schodům a hleděl toužebně dolů, ale dívčina se nezjevovala. Konečně kmitla se tam dole nějaká ženská postava, v panu Tadeáši hrklo – ale nikoli, to není ona, to jest nějaká stará žena, veliká, široká, pracně vystupující. Pan Tadeáš zašel kousek od schodů a zahleděl se na věže kostela. Byl rád, že vzal slunečník, kterýž jej teď velmi příjemně chránil před žhavými paprsky. Postál tak chvilku a měřil zase nádvoří dlouhými, pravidelnými kroky.
Stará žena zatím byla vystoupila a kráčela pomalu přes nádvoří. Podívala se na pana Tadeáše a šla dále, jako by chtěla na Slovanský vršek. Ale u vrat se obrátila, vracela se pomalu ke schodům a podívala se opět na Tadeáše,
„Co si mne baba prohlíží?“ durdil se pan Bezinka a zakryl tvář slunečníkem, aby se vyhnul zpytavému pohledu neznámé ženy. Ale pojednou se ulekl.
Zpozorovalť, že neznámá blíží se nějak rozpačitě k němu, a než mu připadlo, aby popošel, zaslechl poněkud chraplavé, ale tlumené a přátelské oslovení:
„Prosím, jsou oni to, co čekají na Barušku?“
Pan Tadeáš Bezinka zkoprněl. Co to znamená? Kdo ho prozradil? Jaká to nástraha, jaký úskok?
Bleskem projelo mu hlavou jediné pomyšlení: aby uprchl – ale byl všecek zmaten a nemohl se hnouti s místa. A stará žena pokračovala:
„Inu bodejť, že jsou to oni, jak jich Barča vypodobnila – nelekaj‘ se, nic se jí nestalo, ale ona teď nemůže přijít – já jsem její matka! Jdou se mnou k nám, švec nepřinesl Barušce botky a ve starých by se k nim neslušela!“
Pan Tadeáš stál jako zkamenělý. To je pěkná historie: místo dcery přichází matka, a jaká matka! Jako hrom, jako skála, veliká, hřmotná – pro Pána boha, idyla se nějak divně zatáčí! A stál dosud, nevěda, kde stojí, koktal něco, aniž věděl, co chce říci. Jenom cítil pojednou, že jej pravice bodré ženy chopila za rameno a co nejjemněji postrkovala ke schodům, a při tom přimlouvala ústa ženina co nejpřívětivěji:
„No jdou, neoslejchaj‘ se – to bude mít Baruška radost, až jich přivedu.“
Pan Tadeáš tedy šel – ne, klopýtal a nevěděl ani, kudy jde. Stará paní v nedělním kroji Podskalačky svedla ho se schodů jako dítě a pak jej strkala nějakými ulicemi, v nichž jak živ nebyl, kam nikdy nezabloudil. Konečně přiblížili se k nějakému nízkému domku, matka postrčila pana Tadeáše napřed do vrátek a zabouchnuvši za sebou pronesla přívětivě:
„To bude mít tatík radost, že jich vedu.“
V panu Tadeáši stydla krev při slově „tatík“, ale na útěk bylo pozdě. Již se otevřely v chodbě ze dvorku dveře do nějaké světnice, tajemná žena vsouvla do nich Bezinku a vešla za ním.