Pražské a jiné historie Eduard Bass

Slučí paštika

Je mnoho věcí lahodných a delikátních, jež dodává na náš stůl zvěř našich lesů a hájů; jsou krmě složité i jemné, jež působí na jazyk jako komorní kvarteto chuti; ale nade vším se vznáší slučí paštika jako vrchol labužnických představ. Není arci slučí paštika jako slučí paštika, všecko záleží na rafinovaném kumštu její přípravy. A tu mohu – co mohu, tu musím prohlásit, že slučí paštika doktora Kabeláče je prostě dílo mistrovské. Spatříš ji, a chmury z čela zmizejí; čichneš k ní, a líbezné sny tě obetkají; nařízneš její vábnou hmotu, a sliny po jazyce tryskají v mo¬hutných gejzírech; ochutnáš, a temné bytí se rozzáří v růžový třpyt ráje. Taková je slučí paštika doktora Kabeláče a já mohu s dobrým svědomím prohlásit, že jsem jakživ nejedl nic tak chutného a lahodného. A smím-li tuto mezi čtyřma očima pronést důvěrné slovíčko pravdy, pak se přiznám, že jsem nejedl ani paštiky doktora Kabeláče. Ale to zůstaniž prosím přísně mezi námi. Doktor Kabeláč je můj zubní lékař, s tím si nepřeji rozhodně žádných nepříjemností. Bůh mne chraň, aby měl na mne nějaký vztek člověk, který má právo rýpat se čas od času v zánětu mé okostice, a mimoto mi pak posílá účty. S takovými lidmi je nejlíp vyjít v dobrém. Ostatně je historie jeho slučí paštiky větší, než by se na první pohled zdálo.
Začíná se to u paní Mourkové. Paní Mourková maluje. Tak, jak se to zpravidla provozuje: vypije se láhev koňaku, pak se k ní přidá herynek a kytara s citrónem a udělá se z toho umění. Zítra k ní jdu na čaj, a mohu proto dnes beze všeho zaujetí prohlásit, že je to umění znamenité. Je to bystře viděno, tvarově zmocněno, barevně zmoženo, kompozičně sevřeno, lineárně zladěno, ideově zhutněno a zvláště citrón a kytara přímo vyjadřují všechnu složitost moderní doby. Hlavní věcí je, že láhev musí být aspoň načatá, kterémuž poslání milerád o čajích paní Mourkové vyhovuji. Netajím se přitom svým obdivem k umění paní Mourkové. Paní Mourková naopak zase o mně tvrdívá, že jsem nejdokonalejší z mužů, jež zná. Jak je vidět, lze při troše sebezapření učinit život mnohem snesitelnějším.
Stalo se tedy, že se jednou paní Mourková nabažila citrónů i kytar a zatoužila po nových tvarech a nových harmoniích. Seděla mezi námi v křesle a s indiánkem v ruce zatoužila:
„Chtěla bych něco zcela nového! Ach, míti tak jiné valéry, míti tak jinou škálu! Takhle Bezděz nebo aspoň bažanta!“
Zubní doktoři jsou vždycky mecenáši umění.
„Bezděz nebo bažanta?“ vykřikl doktor Kabeláč. „Buďte ubezpečena, milostivá paní, že vám jednu z těch dvou věcí přivezu. Mám tam revír.“
Paní Mourková znala velkou linii všech podniků doktora Kabeláče a byla od té chvíle přesvědčena, že jí přiveze Bezděz. Ale překvapení bylo větší. Doktor Kabeláč jí poslal sluku. Střelil ji, když pod Bezdězem mířil na bažanta. Nebýt sluky, jež se mu obětavě vrhla do rány, byl by odstřelil Bezděz. Tak aspoň sluka slučovala v sobě představu obého.
Paní Mourková byla okouzlena. Přičichla k sluce a vykřikla: „Konečně nature morte!“
Načež ji urovnala na stolek mezi kaktus, tři esa a tahací harmoniku, a napjavši pěkně našepsované plátno, pustila se příštího jitra do malování. Malovala jeden den, malovala druhý den, malovala třetí den. Taková mrtvá sluka není žádný lehký problém ani pro portrétistu. Čtvrtého dne se paní Mourkové zdálo, že sluka změnila výraz a barevné valéry obrazu že se pošinuly. Ale to se stává, když se člověk časem vžije do modelu, jako je mrtvá sluka. Šestého dne byly vztahy valérů na obraze zase vyrovnány a paní Mourková přikročila k dovršení posledních světel a stínů. Osmého dne se jala zlepšovat pazourky a drápky. Desátého dne se vrátila k zobáčku. Malovala neústupně od rána do večera a sluka pořád ležela jako prvního dne, s nožkami vzhůru a hlavičkou přes okraj stolu dolů. Vzduch v ateliéru se stával těžkým a spousta much se v něm potácela jako omámena neznámým opojením. Otevřel-li někdo dveře, valila se hustá vůně po schodech dolů, do vily, jejíž obyvatele přepadla těžká melancholie. Cizí návštěvy v těch dnech nějak prořídly a ti, kteří přišli, brzo se zase poroučeli. Jediný doktor Kabeláč vydržel seděti několik hodin nad mrtvou slukou a vyprávěti paní Mourkové neuvěřitelné historie o tom, co všecko už v životě zastřelil, když mířil pod Bezdězem na bažanta. Šestnáctého dne, kdy paní Mourková malovala sluku, byl pan Mourek stižen nějakou záhadnou chorobou. Lékaři radili změnu vzduchu. Buď Egypt, nebo Špicberky, cokoliv, jen nezůstat už v ateliéru. Radu však nebylo možno provésti, ježto sluka nebyla ještě hotova.
Dvacátého dne dala stará věrná služka paní Mourkové po třicetileté oddané službě výpověď. Z jejího štkavého prohlášení bylo možno jen vyrozuměti, že ji tu v poslední době všecko dusí.
Dvaadvacátého dne zjistili, že domovník z vily zmizel, zanechav dopis, v němž se se všemi loučil a oznamoval, že ho život v takovém ovzduší pranic netěší. Že prý má docela rád svoje povolání, ale že se nedá v něm otrávit, že nikdy nepronesl ani slova proti herynkům, ale co prý je moc, to prý je moc. A že prý se nevrátí dříve, dokud mu páni nezaopatří gázmasku.
Uprostřed všech těchto nepochopitelných příhod malovala paní Mourková svoji sluku neúchylně od rána do večera, den za dnem, týden za týdnem. Konečně bylo dílo hotovo. Mrtvá sluka ležela na něm jako živá. Paní Mourkové nastala nyní otázka, kam s modelem. Vhodila sluku do smetí, ale chodci v okolních ulicích se zastavovali, čichali rozhořčeně do vzduchu a zle mluvili o obecním hospodářství. Před vilou nastávalo srocení lidu rozčileně uvažujícího, odkud to přichází. Manželé Mourkovi vzali tedy vpodvečer sluku a tajně ji zakopali u plotu.
V noci se sběhli psi z celé čtvrti, přeskočili zeď a podhrabali plot, a za žalostného vytí i rozčileného kňučení se váleli zmámeni po hrobečku nešťastné sluky. Také kocouři táhli se po plotech a řvali. Manželé Mourkovi uznali, že to takto dále nejde. Vyhrabali sluku a zakopali ji v pozadí zahrady hluboko pod zem. A šesti kameny ještě zatížili upěchovanou hlínu.
Tři dny dala sluka pokoj, ale čtvrtého dne prorazila její vůně hlínou, jílem i kamením a linula se po okolí jako záhadný a nevylíčitelný čmoud. Obyvatelstva se zmocnil neklid a dvoučlenné komise kroužily kolem Mourkovy vily plny podezření a nenávisti. Drobná ptáčata, která letěla přes zahradu, padala mrtva k zemi, jakmile se octla nad neviditelným sloupem vůně ze slučí jámy.
Šestého dne po přenesení sluky do nového hrobu navštívila paní Mourková doktora Kabeláče. A ten při práci, tak mezi druhou a třetí stoličkou, se jí zeptal, co je se slukou.
„S obrazem jsem hotova,“ prohlásila paní Mourková, „ne však se slukou. Je to moc silné.“
„Co jste s ní udělali?“
„Zakopali jsme ji na zahradě…“
„A to ji tam chcete nechat?“
„Myslím, že to nepůjde. My bychom to nevydrželi. Ale co s ní? Co s ní mám udělat?“
„Paštiku, milostivá paní, paštiku! Není přece lahodnější věci nad slučí paštiku!“
Paní Mourková se neodvážila žádné námitky, ježto doktor Kabeláč objevil právě bolestivé místo v dásni. V duchu se jen modlila, aby se pomyšlením na slučí paštiku příliš nerozohnil. Ale byl opatrný. Uzavřel jí zub a prohlásil rezolutně:
„Dneska už toho tady necháme. Týden byla v zemi – to bude paštika jako víno. Jak si umyji ruce, pojedeme k vám.“
„Ale, pane doktore, mám tu ještě nějaké pochůzky…“
„Prosím, nevadí, pojedu sám. Já už tu potvůrku na zahradě najdu. Ta přec musí být cítit až dolů na Klárov.“
Za čtvrt hodiny fičela jeho renoltka Klárovem vzhůru. Vyptáváním u Mourků se nezdržoval. Vzal z kůlny rýč a rovnou šel po čichu do kouta zahrady. V pěti minutách byla sluka venku. Když se paní Mourková vracela, cítila zdaleka, že se se slukou něco děje. Nahoře v kuchyni našla lékaře, jak s vyhrnutými rukávy drtí ve mlýnku maso, zatímco se vedle vyvářely kostičky na hustou polévku.
„Milostpaní, honem – kde máte pepř, květ, nové koření, muškát? Taky je potřebí nasekat nadrobno cibulku. A máte doma špek? Pošlete ihned pro špek! Slučí paštika musí mít hodně špeku!“
Třikrát přemlel doktor Kabeláč slučí maso, než přistoupil k vlastní přípravě. Pak míchal, přidával, solil, pepřil, kořenil, podléval, a zase hnětl a míchal a mnul. Po dvou hodinách podal paní Mourkové s vítěz¬ným úsměvem malý šálek, z něhož vycházela strašlivá vůně.
„Nechte to vystydnout a večer to podávejte svým přátelům. Užasnou nad tou dobrotou. Je to jedno z největších tajemství mé myslivecké kuchyně.“
A se stejně veselým hřmotem, jak se vřítil, tak i zmizel. Renoltka se rozletěla a po doktoru Kabeláčovi zbyl jen hrneček a jeho vůně.
„Okna musíme otevřít jenom opatrně,“ poznamenal pobledlý pan Mourek. „Teď je ta vůně tak kondenzovaná, že by mohla někoho neotužilého venku zabít.“
Paní Mourková postavila hrneček do jednoho kouta ateliéru a sama usedla v protějším koutě.
„Julínku,“ zalkala, „Julínku, pročpak jsem raději nemalovala Bezděz? Z toho by mi tady nenadělal paštiku!“
„To ještě nevíš. Doktor Kabeláč udělá pro své přátele všecko.“
„Myslíš, že to budu moci podati přátelům, až to ztuhne?“
„Vůně neztuhne. Vůně zůstane. Že jsem nejel raději na Špicberky!“
„Ale komu to mám tedy nabídnout? Dva dny to tu přece mít nemohu!“
„Nabídni to nejdokonalejšímu muži. Ať za to něco užije.“
„Do tramvaje nás s tím nevezmou…“
„Vezmu auto. Budeš koukat, jak s tím bude uhánět.“ Za chvíli tedy točila paní Mourková moje číslo. A nejsladším hlasem na světě mi oznamovala, že mi přinese malou lahůdku, něco, co připravil doktor Kabeláč pro nejlepší její přátele, kousek slučí paštiky.
Slučí paštiky? Černé podezření vyvstalo mi v mysli.
„Milostpaní… to je z té sluky, kterou jste…?“
„Ano, z té. Dnes odpoledne ji vyhrabal na zahradě.“
Stáli jsme na obou koncích telefonu zdrceni jako po odhalení nevěry. Zapřísahala mne, abych neodmítal. Že vždycky ve mně viděla nejdokonalejšího muže a že je nemohu vyhánět do té zimy na Špicberkách. Když jsem namítl, že šofér jim omdlí a ještě se stane neštěstí, rozhodla se, že přiváže paštiku dozadu jako kufr. Viděl jsem, že se musím obětovat a umožnit jim, aby tu lahodu vyvezli z domu. Ale nevzdával jsem se ještě, nýbrž vymýšlel řadu nejlepších přátel, kam by lépe mohli paštiku umístit než ke mně. Ukázalo se, že všade mají malé dítky a že by to mohlo stát lidský život. Přemýšlel jsem znovu. A tu přišla spásná myšlenka.
„Milostivá, vy přece musíte jet přes most. Po mostě jede auto pomaleji. Otevřete okénko, energický pohyb pravice – a Vltava si odnese slučí paštiku doktora Kabeláče. Vltava je široká řeka, ta něco unese. A já vám přísahám, že budu doktoru Kabeláčovi pěti nejnadšenější hymny o jeho kuchařině. Vždyť je to můj zubní lékař.“
Za půl hodiny usedali s malým balíčkem do autodrožky. Jakkoli zavřeli okno k šoférovi, ohlížel se podezřívavě do vnitra vozu. Vůně paštiky se táhla za vozem jak ohon letící komety. Dvanáct strážníků si zapsalo číslo vozu. Domnívali se, že je to otevřený výfuk.
Na mostě poručil pan Mourek jeti pomaleji. A nad třetím mostním obloukem paštiku vyhodil.
Pamatujete se na zprávy, že v Klecanech bylo zdymadlo zataraseno leklými rybami?
Vzpomínáte, jak pod Mělníkem ztroskotal parník Libuše, protože se posádce i s kormidelníkem udělalo mdlo?
Četli jste děsivé telegramy z Německa, že na dolním Labi vypukl mor a lidé na hamburských nábřežích že padají jako mouchy?
Dnes vám to mohu prozradit – to byla cesta slučí paštiky doktora Kabeláče.
Nemýlím-li se, je unášena nyní Golfským proudem na severovýchod od Anglie. Odtamtud aspoň se vrátil parník, na jehož palubě propukla jedné noci žloutenka. To právě, když vzduch byl zamořen rozkladnými výpary z množství leklých velryb.
Když jsem se po čase setkal opět s doktorem Kabeláčem, udeřil na mne rovnou svým hřmotným smíchem:
„Tak co, nejdokonalejší muži, jaká byla?“
Ironie v oslovení mne podráždila k vzpouře a odboji. Pokrčil jsem rameny a prohlásil:
„Trošku trupelnatá…“
Zadíval se na mne, zchmuřil obočí a po chvíli řekl se strašnou lhostejností:
„Koušete zase jen na předních zubech. To si zas chystáte zánět okostice, co?“
Načež jsem ihned zradil svou vzpouru a zahájil ústup:
„Odpusťte, doktore, vy jste se mne ptal na tu slučí paštiku? Já si to spletl s naší domácí, husí. Ta byla trošku trupelnatá! Ale ta vaše – ne, to bylo prostě dílo mistrovské. Spatříš ji, a chmury z čela mizejí, čichneš k ní, a líbezné sny tě obetkají; nařízneš…“
Nu, zkrátka, doslova tak, jak jsem se tomu předtím naučil zpaměti.