Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

Proč pan Tadeáš Bezinka
chodí oholen a ostříhán

VII.
Bylo-li již dříve panu Tadeáši Bezinkovi horko, zdálo se mu nyní, že je v pekelné výhni. V nízké světnici, do níž vstoupil – ne, do níž byl vecpán, stál uprostřed vysoký, ramenatý, hřmotný muž v nažloutlých spodkách a v čisté, plátěné košili. Na nohou měl staré, vyšívané, vybledlé trepky, spodky objímal v pasu řemen. Byl hladce oholen, ve tváři opálen jak višně, hlavu kryly husté, stříbrné vlasy, a levice jeho třímala mohutnou dýmku, z níž vycházely mraky kouře. Když se objevila manželská jeho polovice s panem Tadeášem, napřáhl obrovský muž pravici, podávaje ji nedobrovolnému hostu, a vyňav z úst špičku dýmky pronesl hřmotným hlasem:
„Pěkně vítáme, pěkně vítáme, mladíče – to je hezké, že jste přišel a to je taky pravá cesta, vždycky rovnou k tátovi a k mámě! Sedněte si na kus prkna!“
Pan Tadeáš potřeboval věru, aby sedl. Nohy se pod ním třásly, a když pohleděl na ohromnou tlapu bodrého Podskaláka, v níž vězela před okamžikem jeho malá ruka, točila se s ním celá světnice.
„Tak to jste vy, co s naší Barčou chodíte,“ spustil muž znova a skládal ohromné tělo na židli, až pod ním zapraskala; „to je hezké, jen když nejste žádný fláma! Jste prý krejčí – no, není to zlé řemeslo! Jak vám říkají?“
Pan Tadeáš nabyl zatím trochu rozvahy a zakoktal teď:
„Jmenuji se Novotný – Jan Novotný, pane…“
„Kopřiva, Kopřiva, mně říkají Kopřiva. Ptejte se od Budějovic až k Litoměřicům po řece na Kopřivu, a každý vás dovede ke mně.“
Potom se obrátil bodrý Kopřiva k ženě, jež byla stanula zcela skromně u kamen, a zahlaholil:
„Tak stará – to kafe!“