Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

Proč pan Tadeáš Bezinka
chodí oholen a ostříhán

VIII.
S panem Tadeášem točil se celý svět. Seděl tu v nízké světnici jak na žhavém uhlí. Do oken opíralo se slunce, stará Kopřivová vytápěla kamna na kávu a Kopřiva mluvil do nebohého Bezinky jako hlasem hromu. Ptal se, kolik „pan Novotný“ vydělá, a slyše, že patnáct zlatých týdně, kýval spokojeně hlavou.
„Já merčil dávno, že se mi holka s někým slízá,“ mluvil soused Kopřiva, „ale víte, já se na ni mohu spolehnout, proto jsem nic neříkal. Ale jde o lidské huby, a tak jsem vás chtěl vidět, nejste-li nějaké fučidlo, nějaká škodná na děvčata. Ale vypadáte mi dobře a nemám nic proti tomu, abyste k nám chodil. Ona nebude bez krejcaru, Barča, a nebyl bych radil nikomu, aby ji tahal za nos. Koukejte – udeřil Kopřiva na stůl – touhle rukou roztrhám pramen na kusy, to si nemyslete! Ale kdepak ta žába chodí…!“
Žába, totiž Baruška, šla si po obědě k obuvníku pro botky a čekala na ně nejspíš. Ale než přinesla Kopřivová kávu na stůl, byla tu již Baruška. Přinášela smutnou zprávu, že botky nejsou ani do té chvíle hotovy. Ale když spatřila pana Tadeáše Bezinku, zazářily její zraky a radostně usedala ke stolu, aby také pila kávu, jež tu stála v ohromných malovaných hrnkách. S mísy uprostřed stolu usmívala se vypečená buchta s mákem, a Kopřiva, pobízeje hosta, bral sám kusy jako cihly a polykal jeden po druhém.
Po kávě prohlásil Kopřiva, že z procházky nebude nic, když nemá Barča botky, ale to že nic nedělá; že zůstanou doma a že se také dobře pobaví.
A že Kopřiva uměl dobře bavit, je pravda. Nejdříve vypověděl panu Tadeášovi celý svůj životopis a pak žádal, aby pan Tadeáš vypravoval o sobě.
Pan Bezinka sice nalhal toho dost za celý život a lhal vždy lehce, jako by tiskl; ale tentokráte připadala mu lež jako mistrovské dílo. Oči starého Kopřivy upíraly se na něj tak pevně, tak zpytavě – pan Tadeáš si oddechl, když byl hotov. Co dnes vyprávěl, nebyl by dovedl do smrti opakovat, nepamatoval si ze všeho ani slova.
Konečně navrhl osmahlý plavec, aby si ukrátili chvíli hrou v karty. Bylo již po šesté hodině, když se k této kratochvíli dostali, a když Kopřiva vytáhl ze šuplátka pod zrcadélkem ušpiněné karty, zmizela Baruška ze světnice. Objevila se však zakrátko a postavila na stůl – povědomý panu Tadeáši džbán, tentokráte plný piva.
Bylo k osmé hodině, když se matka Kopřivová a dcera vytratily z pokojíku, a za okamžik ozýval se z kuchyňky chřestot vidliček a nožů a cinkání talířů. Na panu Tadeáši Bezinkovi vyvstával nový pot: stará připravovala večeři a on ji musí sníst - on, Tadeáš Bezinka, který až dosud uměl se vyhnouti každému pozvání do rodiny, který jak úhoř unikal dosud každé večeři, strojené v domácnosti, kde měli dceru, on bude po prvé večeřeti jako milovník – ba skoro jako ženich! A kde! U plavce Kopřivy, jehož jakživ neviděl, u voráka Kopřivy, s nímž by za jiných okolností sotva byl promluvil!
Pan Bezinka učinil zoufalý pokus, aby uprchl dříve, než se Kopřivová s osudnou večeří vytasí. Vzchopil se a koktaje nějakou omluvu sahal po klobouku a po slunečníku. Ale mohutná ruka Kopřivová stáhla jej opět na židli a starý plavec zahlaholil:
„Bodejť, abyste neutek‘! Teď, když jsme v nejlepším! A hlad máte beztoho! Žádné oslejchání! Vy jste přišel jako poctivý člověk, já vás poctivě přijímám a holce to schvaluju! Řemeslo je pěkná věc a moje dcera není žádná špatná. Jinak bych ji roztrh vejpůlky! Co máme, to vám dáme. Teď už patříte jako do rodiny. A proto budete sedět a jíst!“
Panu Bezinkovi sklesly ruce. Nebylo vyváznutí, musil vytrvati do konce. Již se hrnula stará Kopřivová do dveří se studenou vepřovinou od oběda, za ní dcera s talíři a příbory. A pan Tadeáš tedy jedl. Jedl! Cpal do sebe sousto za soustem a každé mu rostlo v ústech. Aby ho tak viděli kolegové z banky, aby ho viděly „Veselé pijavice“! Děvče rozplývalo se radostí, něhou, staří se zalíbením a uspokojením na něj pohlíželi. Dnes poprvé se pan Bezinka dokonale styděl. Uvítali ho s takovou důvěrou, domnívají se, že tu sedí budoucí jejich zeť – a již zítra budou trpce zklamáni. Vědělť pan Tadeáš, jakmile odtud jednou unikne, že se nikdy nevrátí, že se vystřehne, aby se nesetkal s někým z rodiny Kopřivovic – a do smrti bude žíti v paměti Kopřivových jako podvodník, jako sprostý dobrodruh. Toto vědomí ho zahanbovalo.
Cítil, oč větší je tento bodrý plavec se svýma ohromnýma, báječnýma rukama, kterýž ho na první setkání tak přátelsky přijal.
Do desíti hodin přinesla Baruška ještě třikrát plný džbán piva a vracela se vždy jako vítr a usedala znova vedle pana Tadeáše blažena, že se k němu může přituliti již před zraky rodičů, že se již nemusí se svou známostí tajiti. Jaký to byl šťastný den, kdy ho v Kočičí ulici po prvé potkala!
Poslední džbán již pomalu se prázdnil a pan Bezinka seděl jako na jehlách. Tráví u Kopřivů od čtyř hodin, nyní táhne na jedenáctou. Jaká to věčnost!
Konečně odbíjela kdesi jedenáctá. Pan Tadeáš zdvihl se a zoufale se bránil starému Kopřivoví, který ho ještě zdržoval.
„Nesmím zaspati zítra do díla!“
„No, to je slovo,“ povolil starý plavec, „to vás nedržím.“
A pak mrskl okem po dceři, která zanícena hleděla na Bezinku a opět upírala zraky na otce, a zavrčel:
„Tak si ho vyprovoď – ale žádné tatrmany!“
A obrátil se zároveň k ženě:
„Ostatně můžeš jít s nimi. Je tu o lidské huby!“
Všecka blažena hodila přes sebe Baruška šátek a vyprovázela pana Tadeáše. Matka Kopřivová kráčela co nejšetrněji vpovzdálí za „milenci“, aby jim příliš nepřekážela.
Došli tak až k Václavské ulici, ale tu pan Bezinka nepřivolil již, aby ho ženské dále doprovázely.
Byl všecek roztržit, pomaten, a louče se s Baruškou přisliboval na žadonivé otázky její nejistým hlasem, že zítra zase přijde, a ve své zmatenosti, nevěda již co dělá, přikročil ke staré Kopřivové a políbil jí ruku.
Tato jeho neočekávaná zdvořilost a uctivost k matce překvapila Barušku tou měrou, ano uvedla ji v nadšení, že chopila Tadeáše Bezinku oběma rukama za hlavu a vtiskla mu na rty vroucí, upřímné, dlouhé políbení. Co by za ně Tadeáš byl jindy dal – teď ho pálilo jak oheň…
Dvojí ženské kroky vracely se dolů k Podskalí, pan Tadeáš stupal vzhůru ku Praze. Ubíhal skoro, jako by ho někdo stíhal. A skutečně mu připadalo, že je mu v patách kdosi neviditelný, který ho krok za krokem pohlavkuje a nejvybranějšími nadávkami častuje. Svědomí, páně Bezinkovo vykonávalo tento zasloužený trest. Nedovedl by říci, kudy toho večera šel, ale oddechl si, když se octl na Perštýně; a když se ukládal na lože, přísahal si, že nebude již hledati idyly – ale dokonce již ne v Podskalí.
„I taková žába má nejen gardedámu, ale také otce – a s jakýma strašlivýma rukama…!“
Jiného mravného naučení si pan Bezinka ze všeho nevybral.
A druhý den z rána plížil se Perštýnem jako zloděj a vrazil k nejbližšímu holiči, kterýž ho zbavil vlasů i vousů, aby nebyl poznán, kdyby se náhodou setkal někdy s někým z rodiny Kopřivovic.
A v poledne vybíral u optika Hellera skřipec se šedými skly, aby tvářnost svou změnil co nejdokonaleji.
Proto pan Tadeáš Bezinka chodí teď oholen a ostříhán – a se skřipcem na nose.