Pražské a jiné historie Eduard Bass

Strýček Alexandr

Před mnoha a mnoha lety jsem přišel do spřátelené rodiny na venkově, kde měli zrovna malé štěně. „Tomu zvířeti už byste měli dát přistřihnout uši,“ povídal jsem jim jako zkušený kynolog a rodina sborem odpověděla: „Ano, dáme, jen co přijede strýček Alexandr.“ Ptám se, co s tím má co dělat strýček Alexandr. A dovídám se, že strýček Alexandr, fořt někde v Haliči, je největší psář v příbuzenstvu a už dávno si vyhradil, že nikdo jiný nesmí kupírovat psy v celém rodě než on. Na to nelitoval cesty sebedelší. Muselo se tedy čekat, až přijede strýček Alexandr z Haliče. A najednou tu byl, mohutný, hřmotný, halasný, všecko poobjímal a políbal a hned, kde prý je ten pejsek. Přivedli Bročka a strýček Alexandr se s ním uvítal stejně bouřlivě jako s celou rodinou. A že odpoledne, hned po obědě, se do toho dá. Oběd, toť se ví, byl slavnostní, začalo se několika stupečkami vodky, pak přišlo pivo, pak víno, pak černá káva, ale strýček Alexandr se pro změnu vrátil k pivu – kdy prý tam takové lahody užije. I posedělo se při plzeňském a při strašlivých historkách z haličských lesů tak do tří do čtyř. A konečně došlo na Bročka.
Strýček Alexandr vytáhl z kufru nůžky, leukoplast a zástěru, připravil si to na verandě, přivolal Bročka, pomazlil se s ním, pak mu najednou pevným hmatem své ohromné ruky sevřel hlavu tak, že levé ucho držel mezi dvěma prsty, a šmik, šmik, okraj ucha upadl.
„Tak se to musí dělat,“ vykládal nad poděšeným zvířátkem, „jen tak lehce u kraje a pěkně zformovat do špičky. Nic si z toho, Bročku, nedělej, teď vezmeme to druhé a budeš pašák na celý život.“
Přehodil si psa v klíně proti sobě, nohama přidržel tělo, rukou hlavu, prsty druhé ucho a šmik, šmik, operace byla hotova.
„Tak vidíš, Bročku, už to máš za sebou. No, nekňuč, nenaříkej, vždyť tě to vlastně nebolí. A ukaž hlavičku, ať se podíváme… i sakryš, nějak jsme tady vlevo moc zabrali, to musíme přece jen vyrovnat.“
A strejček Alexandr zase psíka přehodil, rázně ho popadl a šmik, šmik, zkrátil pravé ucho.
„No a je to. A už budeš krasavec. Ouška ti zalepíme… no, no, neboj, neboj… a ukaž se nám… mordsecdudy, že má teď to pravé ucho kratší? Už jo, o půl centíku, to on sebou asi hnul. No, chlapíku, nic si z toho nedělej, my tě takhle nenecháme. Kdepak, to se spraví, kamaráde, to se spraví…“
A už zase psíka otočil, zabral do dlaně a šmik, šmik, zkrátil levé ucho.
Pes ječel, na zástěře byla loužička, ale strýček Alexandr zářil.
„Báječné. Teď to má tu pravou fazónu. Koukejte na to ucho, jakou má linii, to bude prima elegantní pes. Takhle vytočit ucho do špičky, to je umění! Já nevím… ale mně se zdá, že to pravé ucho nemá takový švunk, tady to přece jen k té špičce tak nestoupá… no, to ještě není žádné neštěstí, to se nic nestalo, to tady trošičku přibereme…“
A už Bročka obracel a už vymakal druhý slech a šmik, šmik, přistřihl pravé ucho.
„Panečku! To je ucho! Majstrštuk! Kdepak to dávat nějakému fušerovi, to musí vzít do rukou odborník. Pes je čistá ráce, ať má podle toho vizáž. Teď je to ucho jako zvoneček. Ty kluku psovská, ty budeš na mne vzpomínat, až dostaneš první cenu pro krásné uši… Nekňuč, hned jsme hotovi, jen se nám ještě ukaž… krucifagot, cos to, potvoro psí, dělal, vždyť ty máš tu pravou špičku vyšší? Takhle to přece nemůžu nechat běhat po světě!“
A už se zase široká ruka svezla k pravému uchu… a šmik, šmik.
„Tak, hodný pejsánek. Pěkně držel, za to bude mít pěknou hlavičku… Lidičky, to jsem blázen, to snad není ani jinak možné – ten pes je nějak rostlý nakřivo… on má teď zase levé ucho větší! Ukaž, dej sem tu levou stranu!“
A zase šmik, šmik. A ještě jednou šmik, šmik. A šmik. A šmik.
A potom hrozné láteření, krucilaudon, co to mají za bláznivého psa, který má „nepřetržitě každý ucho jiný“. A šmik a šmik.
Večer ležel Broček v boudičce, na hlavě zalepeny dvě rány, kde předtím byly uši. A strejček Alexandr se bouřlivě a srdečně loučil k nočnímu rychlíku a jen si vymiňoval, že bude-li někde v příbuzenstvu štěně, nikdo mu nesmí kupírovat uši než on.
O deváté večer odjel zase do Haliče a od té doby jsem ho už nikdy nespatřil. Ani nevím, co se s ním stalo. Je-li ještě fořt. Teď je možná někde u delimitační komise.