Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Bílé hřiby

Šli jsme na roští. Křivoklátské lesy jsou hluboké, někteří lidé se
v nich bojí. Každým okamžikem se mohou objevit na koních s luky
zbojníci z Týřova. Hlavně tady jsme mohli potkat české udatné krále
s jejich družinami. Poklona, pane králi, jsem z Luhu pod Bránovem.
Prdelka mi říkají.
Každou chvilku může člověk uslyšet lidský pláč anebo naříkání
raněné zvěře. Může se objevit stádo divokých kanců anebo pověstný
jelen s křížem mezi parohy.
Šlapu potichu na konci rodinného průvodu, abych všechno viděl
a o nic v životě nepřišel. Za ruku mě drží kmotřička z nádherného
městečka fantazie. Listí už žloutne, nastává podzim. Stromy jsou
silné a nahoře jsou hnízda přepadových ptačích oddílů. Tam někde
sídlí pták Noh. Jestli se opozdím, slétne dolů a odnese mě.
Scházeli jsme do údolí. Jirka se dal svým zvučným hlasem do
zpěvu:
Potkali mě myslivci,
vedli s sebou psy, psy, psy,
jeden dělal haf, haf, haf!
a ten druhej ňaf, ňaf, ňaf.
Při haf, haf, haf a zvláště při ňaf, ňaf, ňaf se všelijak natřásal
a pitvořil. Přidali jsme se, byli jsme už na kraji lesa:
Až já odtud povandruju,
dám si uzel na uzel:
to že jsem tě, má panenko,
tak brzičko omrzel.
Vtom zavolal Hugo:
„Stůjte!“
„Co je?“ ptala se v čele maminka.
„Podívejte se na tu bílou stráň!“
„To je přece kamení,“ řekla maminka. „Stráň plná bílých kamenů.“
„To nejsou jen kameny,“ řekl Hugo a běžel do stráně. A odtamtud
volal: „To jsou hřiby!“
Lezli jsme rychle do dubové stráně. Byla to skutečně stráň plná
kamenů a mezi nimi rostly stovky bílých hřibů. Omakávali jsme je,
některé přerostly a měly nahnědlé popraskané hlavy. Jako by tu
rostly sto let a možná více. A každý byl jiný, jak od malíře. Tencí a
boubelatí.
Panáčkové roztomilí. Maminčini mazánkové a krásní starci. Hubičku
na klobouček leckterý od nás dostal. Všechno roští jsme vyházeli
z košíků, všechno naplnili, a hřibů bylo pořád plno. Bráškové došli
na políčko k tetě Karolíně pro dvě velké nůše a ty jsme také naplnili.
V Luhu jsme hřiby vysypali ve stodole na plachtu. Všichni odešli,
jen maminka u hříbků zůstala, chtěla se zřejmě s nimi potěšit.
Uspořádá houbařskou hostinu císaře Nerona, ten měl houby na
všechny způsoby velice rád.
Vrátil jsem se a našel maminku pořád u těch hříbků. Ruce měla
zabořené v hromadě hřibů a po tváři jí tekly slzy.
„Proč pláčeš, maminko?“
„Když je hodně hub, bude válka!“
„To je pověra, maminko.“
„Říkala to teta Karolína. Před první světovou válkou prý taky
takhle rostly. Tisíce bílých hřibů. A pak byla brzy bída a nouze.“
Příští rok nás zabrali Němci.
Brzy nato jsme seděli v Luhu na lavičce a poslouchali v rádiu, jak
bombardují Varšavu. Slyšeli jsme těžká německá letadla Junkers
a Heinkel, hřmící nad městem. Ozývaly se první detonace.
Zacpal jsem si uši a běžel jsem dolů Luhem. Zdálo se mi, že i tady
slyším bomby. Už jsem je viděl padat. První zásah dostal sklep se
štoudví s naloženými rybami. Štoudev praskla a ryby se vysypaly
do bláta. Cák ho! Druhý zásah dostala lehká loď převozníka, prkna
létala do vzduchu jako dřívka. Prásk ho! Dům u řeky se propadl
a hořel. Nad řekou letěl veliký šedý Heinkel, v něm seděl smějící
se pilot s bílou lebkou a s vyceněnými zuby. Letadlo mělo na křídlech
černé kříže. Začalo vrhat pumy do řeky na mé ryby. K hladině
vyplavala jejich mrtvá těla. Byla bílá jak bílá smuteční oznámení
ve výkladních skříních a podobala se také velkým bílým hřibům
s popraskanými hlavami.
A na těch oznámeních stálo napsáno:
UŽ SEM NIKDY NEPŘIJEDEM.
SKONČIL DĚTSKÝ KARNEVAL.