Berlínský zápisník Dora Kaprálová

24. 9. 2013
Stala jsem se kuchařkou ve školce kvůli Zápisníku; stala jsem se
Zápisníkem kvůli kuchařce ve školce – už vlastně ani nevím. Jsem
však kuchařkou rachitickou a celkově roztřesenou, a mám-li na
druhý den vařit, budím se v noci potem a přemýšlím, jaké koření
ještě přidat a jak slít elegantně vroucí vodu z dvacetilitrového hrnce
a neopařit se. Samotné vaření pro třicet dětí mě naplňuje radostí,
ale přece jen: je to role a musím se na ni připravit. Minimálně musím
vstát ráno svižněji z postele, zavést F. dynamičtěji do školky,
odjet zlehka na kole do jiné školky, tam se přezout, uvázat zástěru,
pečlivě si umýt ruce a tvářit se odhodlaně (nejtěžší úkol).
A i tak; když na venkovní parapet kuchyňského okna dopadají
kapky ze střešního okapu, i tak z role nečekaně vypadávám.
Přestávám krájet kilo cibule, u které beztak brečím, a pozoruji, jaká se
v pádu deště skrývá důstojnost, s nožem v ruce pozoruji. A ráda
bych se o ten sotva postřehnutelný zážitek s někým podělila. Třeba
se svým mužem, nebo s Judith H. Ale v takových chvílích do
školkové kuchyně přicházívá pravidelně jen učitelka Ch., na tajňačku
bere ze skříně čokoládu Nestlé, v patách jí jde učitel M., čepičku
s nápisem FREE TIBET naraženou do čela, zpívá si bez přestání, jako
by byl zkouřený, a zatímco učitelka Ch. neurastenicky chňapající po
čokoládě piští, zda bych neuvařila kafe, on, učitel FREE TIBET (to
vidím zřetelně i skrze zaslzené oči), pokládá zlehounka ruku na
její mohutnou zadnici. A ona, učitelka Ch., teď o poznání hlubším
hlasem, jako v nějaké německé detektivce, direktivně nahlásí mým
směrem: „Kaffee, wir brauchen Kaffee, oder?“
„Tak ano, kafíčko, máte ho mít. Ale podívejte, jak támhleta oblá
kapka s nepravděpodobnou pomalostí padá z okapu, není to, jak
bych to řekla…“ „Tak na tohle my vážně nemáme čas, my tady
pracujeme,“ odpoví mi důležitě její, už zase namol střízlivé oči.
Otočím tedy knoflík VOLUME zpátky na maximum a uslyším, jak
v rádiu Deutschlandfunk řeší angažovaný německý mládenec otázky
rasismu na Rokycansku. Slyším teď češtinu cikánské malířky,
vždy však pouhý útržek z její řeči, tak třeba: „… se nedá vydržet
dlouhodobě…“ Zprávy z Čech! Jako by v Německu, a zvlášť
v severovýchodním Německu, nikdo nikdy nehajloval. No ano! Jako
by si tady nikdy nikdo nehajlnul (negrknul, neposral se) – rozčílím
se skoro vyčítavě k odcházející učitelce Ch. s pusou od čokolády
Nestlé, říkám to i učiteli M. s čepičkou FREE TIBET, ale ani ten mě
už dávno nevnímá, jde věrně v patách učitelce Ch.; zpívá si.
Blíží se říjen. Měsíc, kdy jsem měla s N. odjet do Lisabonu, pokud
bychom včas odeslaly nějaká lejstra ohledně našeho plánovaného
filmu. Ale pomyslely jsme si, N. a já, že filmových workshopů bylo po
tom loňském a jediném na celý život dost, že je to plýtvání energií
a naprosto zbytečná, umělá družba s dalšími přespříliš sebestřednými
lidmi; na takový luxus nemáme čas… Přesto teď nápadně často
poslouchám portugalskou Madeiru a podezírám N., že i ona popíjí
po večerech portské; občas přes den dlouze vzdychne do telefonu.
Nevyslovíme to, ale známe se: chuť být tam, kde zrovna nejsme.