Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Můžou tě i zabít

V Buštěhradě byly rybníky dva. Oba rybníky dělila hráz a topoly
a silnice. Nový rybník mě nikdy nelákal. Měl takové studené břehy,
převážně z kamenů a cihel. Starý rybník byl jiný. Část břehů měl
z husích trávníčků. Voněl potůčkem, který do něho přitékal kolem
Opltovic hospody, a čpěl močůvkou, vytékající ze selských stavení.
Voněl starými vrbami a bahnem, ve kterém si kapři vyvalovali
pupky, a voněl pivem, které tu šumělo v blízkém pivovaru.
Ve středu mé pozornosti plavali kapři, kteří sem byli nově
vysazeni. Nemohl jsem zapomenout na křivoklátského okouna
a bojovné parmy, které jsem kdysi chytal. Ryby mi pluly v krvi, chtěl
jsem je zase lovit. Na Buštěhradě nebylo kde. Nikde neteče pořádný
potok ani řeka. Jsou tu jen rybníky s výstrahami, že chytání ryb je
zakázáno.
Díval jsem se na kapry, jak bezstarostně bloumají vodou a jak
zřejmě o něčem přemýšlejí. Stěhovali se v rybníce z místa na místo
a jezdili v houfu jak vojska. Cestovali v kruzích a pásli se. Když se
stíny topolů sklonily k mému rybníku, vylezl jsem si na vrbu a tiše
jsem jim vyprávěl. Zdálo se mi, že špicují uši a naslouchají. Byli
krásní, mosazně zlatí, a když dělali stojky a kotrmelce na hlavě,
viděl jsem jejich žlutá, vypasená břicha. Zaměstnanci pivovaru jim
je přikrmovali mlátem.
Tenkrát jsme potřebovali příjemné, tučné kapří maso pro
sebe a na výměnu. Za mouku, chleba a za cigarety pro maminku.
Žil jsem už jenom s maminkou, ostatní byli v koncentráku. Stále
jsem kapry dost neznal. Musel jsem vědět, kdy mají dobrou a kdy
špatnou náladu, kdy mají hlad a kdy zas plný břich a kdy mají chuť
si hrát. Musel jsem vědět, kde plují a kde je marné na ně čekat. Už
jsem měl nachystán pevný krátký proutek, vlasec, splávek a háček.
Nemohl jsem začít, dokud nepoznám své nepřátele. Nepřátelé
nebyli kapři, ale především lidé. Z oken zámku se ozývala sladká
německá gramofonová píseň Lily Marlén a k hostinám se podávali
právě kapři. Ve městě žilo několik udavačů a ti měli okna dokořán,
aby nic nepřeslechli a o nic nepřišli. A taky bydlel v Buštěhradě
pan František Záruba, který kapry hlídal. Byl to první porybný, se
kterým jsem se v životě setkal. Musel jsem ho poznat jako ty kapry.
Kdy má dobrou náladu a kdy špatnou, kdy chodí jíst, kdy chodí
k rybníkům, a kdy tam ani nevkročí. Musel jsem se s ním seznámit.
Narazil jsem si hluboko dědečkovu starou bekovku, oblékl jeho
ošumělé šaty a kulhal jsem. Nesměl si mě vštípit do paměti. Když
jsem ho poprvé spatřil, ustrnul jsem. Byl přihrblý, měl snad hrb
jako zvoník od Matky Boží v Paříži, ten ubohý Quasimodo. A byl
malý. Nemohl dělat dlouhé kroky ani skoky, nedovedl rychle utíkat.
Nikdy by mě nedohonil. Ale od maminky jsem věděl, že někteří tito
lidé mohou být moc zlí. Mstí se lidem za to, že je poznamenal bůh.
K lesíku směrem na Dříň jsem chodil trénovat běh, abych v případě
nouze utekl.
Pak jsem se šel večer podívat na kapry, jestli nezměnili své zvyky.
V určenou dobu se chvíli co chvíli objevil temný stín pod vrbou.
Druhý den už jsem přišel s krátkým proutkem pod kabátem.
Na hrázi stál hostinský Josef Oplt a prohlížel si mě svým jedním
okem, to druhé měl mrtvé, skleněné. Slušně jsem ho pozdravil
a v duchu jsem se strachem modlil:
„Panebože na nebi, nezraď mě. Pane Oplt, vy mě také nezraďte.
Vždyť náš dědeček Ferdinand k vám chodil na mariáš a nechal u vás
spousty peněz. Aspoň to říkala babička Malvína. Amen.“
Vyškrabal jsem se na vrbu a vyndal proutek. Připevnil jsem
těsto a udělal vábivou kuličku. Kolem rybníka byl klid a bylo sem
špatně vidět. Z pivovaru se kouřilo a pivo se vařilo v kotlích. Potůček
voněl a šuměly vrby. Němci zavřeli okna zámku, protože už
bylo chladno. Špiclové zalezli domů. František Záruba večeřel. V té
době mi zabral první kapr. Splávek se nejdřív natřásal jak baletka
a pak hupsnul pod vodu a vzápětí pod vrbu. Škubl jsem a ucítil silný
tah. Byl to udatný kapr. Cloumal mým krátkým prutem, nakonec
lapal po vzduchu a vzdal se. Krasavec. Mosazně zlatý a měl žluté
pivovarnické břicho, nacpané mlátem. Vytáhl jsem ještě jednoho
a klidil se pryč jak kočka s rybami. Musel jsem být u rybníka co
nejkratší dobu, s každou minutou se pro mě zvyšovalo nebezpečí.
Minul jsem pana Oplta, kouřil cigaretu a mlčel.
Maminka mi doma dala pusu za ty kapry, vždyť byl čtvrtý rok
války a jídla bylo pomálu. A ani si, chudinka, neuvědomila, že to
může skončit jedině velkým malérem.
Brzy o mně věděli. Někdo to řekl. Někdo z těch udavačských oken
mě udal Zárubovi. Cítil jsem, jak se kolem mne stahují pavučiny,
viděl jsem mraky nad mým starým rybníkem. Rybník mi připadal
poslední dobou zlý, cloumal s ním vítr a vlny výhrůžně pleskaly
o travnaté břehy. Také pivovar mi připadal nepřívětivý a pivo na
dálku smrdělo.
Chytil jsem několik dalších kaprů a dostal jsem strach. Všichni
z naší rodiny byli už v koncentráku, anebo byli mrtví. Babičku
Malvínu, která vyčítala dědečkovi Ferdinandovi, že chodí na mariáš,
prý zplynovali v Osvětimi. Když jsem ležel ve své studené posteli,
zavřel jsem oči a viděl šedé letadlo typu Heinkel s černými kříži
na křídlech, jak vrhá bomby. Potom jsem si vzal trepky a chodil
tiše po tom strašně velkém, prokletém mrtvém domě. Našlapoval
jsem kolem své drobné spící maminky, která obrovsky trpěla jenom
proto, že si jednou vzala před bohem Žida a nechtěla se s ním před
lidmi rozejít. Pozoroval jsem ji, měla už vrásky na čele, dělala tu
nejtěžší práci na polích. Možná, že dnes vůbec nevečeřela. Vypadala
jak drobné dítě a já jsem si připadal dospělý, zůstal jsem už jediný
a poslední muž v domě. Sešel jsem po kamenných schodech do
přízemí a našlapoval jsem kolem dveří, za kterými nikdo nebydlel,
jenom duše mrtvých. Tady kdysi žila slečna Hassoldová z pošty,
teď odpočívá na buštěhradském hřbitově. Všude pavouci s kříži na
hřbetech a pavučiny. Vešel jsem do kvelbu. V kameninové díži plaval
poslední kapr, kterého jsem chytil. Jezdil jen v krátkých úsecích sem
a tam, když narazil otupělou hubičkou na kamennou stěnu, vracel
se zpátky. Mě si vůbec nevšímal, jako by věděl, že jsem mu vyprávěl
pohádky o tom, že ve světě je ráj, a potom jsem ho podvedl jako
ostatní lidé, kteří slibují ráj.
Zítra půjdu znovu k rybníku a dám mu sem bratříčka a sestru.
Všichni budou mít zlaté oči a budou jimi svítit jak zlatými lucernami.
Druhý den navečer, když se zavřela zámecká okna a kdy Záruba
usedl k večeři, vzal jsem zas svůj krátký proutek a šel na hráz. Kolem
topolů, z kterých padaly dolů lupínkové lístky, a kolem pana
Oplta, který stál na hrázi a hulil. Z vrby jsem chytil prvního kapra.
Objevil se, vcucnul těsto a potápěl se jak ponorka. Dal jsem ho do
brašny a přikryl hadrem, aby sebou neplácal. Když jsem se pokoušel
o druhého, objevil se Záruba. Nebyl tedy na večeři. Byl u rybníka
a číhal na mě. Běžel od studny a křičel:
„Stůj! Stůj, darebáku!“
Utíkal těžce a pomalu. Vzal jsem proutek a vyrazil jak závodní
kůň. Doběhl jsem až k Opltovi stojícímu pod stromy. Oplt mi mlčky
ukázal na otevřená vrátka svého dvorku. Řekl:
„Zamkni se do kůlny!“
A za chvíli jsem slyšel, jak Záruba sípá a jak se s Opltem o něco
přou. Slyšel jsem také bratříčka kapra, jak v brašně oddychuje, ale
sám jsem skoro nedýchal. Měl jsem strašný strach. Lidé jako Záruba
jsou zlí. Můžou tě i zabít.
Pan Oplt mi otevřel asi za hodinu, mohl jsem jít klidně domů.
Příští den jsem šel znovu, protože jsem si myslel, že by nikoho
nenapadlo, že budu mít takovou drzost. Oplt tam už nestál, zřejmě
s tím nechtěl mít nic společného.
Sotva jsem se usadil na vrbě, objevil se Záruba. V ruce držel krátkou
hůl, která se podobala pendreku a kterou by se dal vytlouct
mozek mláděte, jako jsem byl já. Rázem jsem pochopil, že Záruba je
moudrý a chytrý jako Quasimodo. Je to nebezpečnější nepřítel než
Němci v zámku anebo udavači v oknech. Poznal mé zvyky, pochopil,
že mám v žilách pytláckou krev. Nikdy mu neuteču, nakonec mě
dostihne se svou krátkou tvrdou holí a zbije mě do němoty, anebo
mě zabije.
Nechal jsem ho ještě kus přiblížit. Volal:
„Stůj, ty parchante! Stůj, ty zasranej Žide!“
Srdce mě už nebolelo při urážkách, zvykl jsem si na ně během
války. Seskočil jsem z vrby, přeběhl lehce násep a proběhl mezi
topoly. Cítil jsem se lehký jako pírko a věděl jsem, že mě nemůže
chytit. Jediný z naší rodiny jsem neměl na nohou okovy a na krku
řetěz. A tak jsem běžel jako volný pták do polí a utíkal pěšinami až
k modrému lesu. Spal jsem pod smrky a slyšel v noci sovy. Do našeho
domu jsem se vrátil až ráno. Maminka mi řekla, že večer pro mě
přišli četníci s puškami a nasazenými bodáky. Potom se rozplakala
a klekla přede mnou na kolena, abych už nikdy nešel k rybníku.
Četníci už nepřišli. Náš známý strážmistr Knesl nám řekl, že
Záruba byl na četnické stanici, kde prohlásil:
„S tím smradem si to vyřídím. To je moje záležitost. Já jsem tady
porybný.“
Obcházel jsem rybníky velkým kruhem, namluvil jsem si, že
v nich plavou krokodýlové a žraloci. A také že v nich jsou chobotnice,
které mě stáhnou do hlubin a vypustí ze sebe modrý inkoust
značky Barock, aby mě maminka nenašla a nemohla mě pohřbít
do tichého hrobu k slečně Hassoldové na buštěhradský hřbitov.
Rybník pro mne přestal existovat. Zapomněl jsem na něj. Věnoval
jsem se fotbalu a lesu. A musel jsem taky pracovat. Chodit na klásky,
z kterých jsme vytloukali zrnka obilí, anebo vybírat na haldy uhlí,
abychom měli v zimě čím topit.
A pak už nevím, jak se to stalo, šel jsem do kvelbu a držel jsem
v ruce zase proutek. Motala se mi hlava. Hlupáčku, ve Starém
rybníku nikdy nebyli žraloci a chobotnice. Ve Starém jsou stovky
kapříčků bratříčků se zlatýma očima.
Nemohl jsem to vydržet.
Za šera jsem vyšel. Minul jsem topoly a hráz, kde nikdo nestál.
Snad jsem vyšel brzy, bylo ještě vidět. Ale už jsem šel, nechtěl jsem
se vracet. Nezastavil jsem se u vrby, šel jsem až k pumpě na břehu
rybníka. Abych ho viděl z dálky, kdyby šel. Vedly ke mně tři
přístupové cesty. Jedna kolem rybníka, druhá z opačné strany, také
kolem vody. A třetí úzká ulička nahoru ke škole. Jednou z těch tří cest
mohl přijít, na dvě zbývající strany jsem mohl utíkat.
Rozbalil jsem proutek a nahodil jsem. Pocítil jsem nevýslovné
blaho, když se splávek kolíbal po vodě. Voda byla zelená jak lesní
tráva a voněla rybkami. U mělčiny kuňkaly žáby a z pivovaru se
ozýval pravidelný hukot strojů. Splávek se začal otřásat. Byl jsem
zakoukán do vody, když jsem si uvědomil, že něco není v pořádku.
Zvedl jsem hlavu a strnul jsem. Podél jednoho břehu rybníka ke
mně postupoval tiše chlap, kterého jsem neznal. A z druhého konce
rybníka šel druhý. Zahodil jsem proutek do vody. Nohy jsem měl
jako odumřelé. U rybníka se rozhostilo ticho, slyšel jsem své srdce
zvonící na poplach. A pak jsem se odrazil. Přeskočil jsem obrubu
pumpy a vyrazil uličkou nahoru ke škole. To byla moje třetí a jediná
možnost. Protahoval jsem kroky a uvědomil si znovu to ticho ve
městě. Celé město zřejmě sledovalo můj závod, skoro celé město
mi fandilo. Okna zámku byla otevřená a z nich vyhlíželi Němci
dalekohledy na očích. Také okna udavačů byla dokořán a z nich se
vykláněli kostnatí mužíci se svými paničkami.
Utíkal jsem dlouhými kroky uličkou.
Zahnul jsem do poslední zatáčky. Přede mnou se objevil samotný
Záruba. Stál rozkročen uprostřed uličky jak černí gestapáci, kteří
k nám občas jezdívali na prohlídku. A v ruce držel tu krátkou hůl,
která se podobala pendreku. Po obou stranách uličky čněly zdi,
odnikud sem nebylo vidět.
Poklesla mi kolena. Chytil mě za ruku, čekal jsem ránu klackem,
a tak jsem se skrčil. Ale nic se nedělo. Vzhlédl jsem k němu. Nařizoval
mi důrazně:
„Křič!“
Zprvu jsem nechápal.
„Tak, krucinál, křič!“
Pochopil jsem. Musel jsem křičet pro Němce v zámeckých oknech
a pro udavače. Křičel jsem, jako jsem jednou slyšel kvičet prase,
když ho zabíjeli u dědečka Ferdinanda z browningu a ani první a ani
druhou ranou ho pořádně netrefili. Ječel jsem už opravdově, tak
jako jsem se dřív pokoušel důrazně běžet. Záruba stál u zdi a švihal
vzduch tvrdou krátkou holí. Potom se mnou zacloumal a řekl:
„To stačí.“
Stáli jsme teď proti sobě a prohlíželi jsme se. Byli jsme dva
poslední v tomto městě. On poznamenaný bohem, já ocejchovaný
nadlidmi. Zeptal se:
„Co tatínek? Píše vám z koncentráku?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„A co bráchové?“
Zase jsem zavrtěl hlavou.
Pak se pan Záruba opřel o zeď, klidně si zapálil cigaretu jak
někde na lázeňské kolonádě a pronesl delší řeč:
„Do Starého rybníka už nechoď. Nový rybník je také krásný. Můžeš
chytat od sedláckých stavení. Tam tě nikdo neuvidí, je to tam
úplně bezpečný. A kapři z Nového rybníka jsou, myslím, dokonce
chutnější. Ale choď tam jenom za tmy, když nesvítí měsíc.“
Koukal jsem jak u vytržení. Přikývl jsem, že to tak udělám.
Potom dodal:
„A teď už jdi a kulhej. Kulhej až domů, jako tenkrát, když jsme
se poprvé potkali a ty jsi měl tu velkou čepici naraženou až po uši
a kulhal jsi, abych tě nepoznal. Víš, tenkrát, jak sis mě prohlížel, jak
vůbec vypadám.“
Usmál jsem se na něho. Ten úsměv byl to jediné, co jsem mu mohl
dát. Slyšel jsem, jak mi říká na cestu:
„A do těsta přidávej kaprům anýz. Mají to rádi a rychle berou.“
Kulhal jsem nahoru uličkou.
A on se vydal dolů ke Starému rybníku. Švihal si přitom holí
a pískal tu známou, krásnou německou píseň o Lily Marlén. Byla
to opravdu krásná písnička, jenom na ní vadilo, že ji tolik milovali
příslušníci SS.
Šel jsem domů, kulhal jsem a prohlížel si Nový rybník. Kapři si
teď navečer hráli při hladině a dělali na něm kola veliká jak kola od
vozu anebo od trakaře. Tihle kapři budou na těsto s anýzem určitě
brát. Jenom musím počkat pár dní, než nastanou tmavé noci.