Berlínský zápisník Dora Kaprálová

1. 10. 2013
Nikdo z rodičů se před měsícem nechtěl stát třídním mluvčím E.třídy,
tak jsem se jím stala z rozpaků já. A v páteční večer bývalý mluvčí
třídy, čtyřicetiletý Markus K., zemřel. Můj první úkol: vybrat od rodičů
peníze na květinu pro Markuse. Od pátku ho potkávám všude.
Je pro mě v berlínských ulicích živější než kdokoliv jiný. Nikdy jsme
si přitom spolu nevyměnili víc než několik vět. A přesto ho teď
vídám, kdykoliv se podívám z okna ložnice; vede tam své červené
kolo směrem ke Karl-Marx-Allee… a co je zvláštní, nikdy na něm
nejede, jako by to snad ani neuměl, jako by se bál. Když si čistím zuby
a zavřu oči, spatřím ho na školním dvoře, kde se dovídá, že mám
ještě jednu dceru, opírá se přitom o červené kolo, diví se. Teprve
před třemi měsíci jsem se dověděla, jak na tom je. Ale na červnové
školní slavnosti se ještě jemně usmíval, hubený podával svému
synkovi ubrousek s párkem, na tváři vyrážku z ozařování. Chtěla
jsem mu později v létě zavolat a říct, že všechno dobře dopadne, že
na něho myslím. Ale jen jsem si myslela, že to udělám. Jen jsem si to
myslela. Protože my si přece pořád něco myslíme, celý život si něco
myslíme. Pak si to myslet přestaneme, a než se odhodláme k činu,
je po všem. Nakonec už jen vídáme mrtvé s červenými koly, a co je
zvláštní: nikdy na těch kolech nejedou, vždycky je vedou (směrem
ke Karl-Marx-Allee třeba).
K dnešnímu obědu pečínka z kance na rozmarýnu. Radost! Taky
čtení Bernhardových Starých mistrů v komiksu Nicolase Mahlera,
další radost. Chuť proškrtat celého Bernharda do komiksů, až by
se v hrobě smál! Směšné! Brutálně směšné! Důstojné! Brutálně
důstojné! Pečínka i Bernhard, život i smrt, spánek i bdění, vědomí
i nevědomí, proškrtat to všechno, všechno to komiksově proškrtat,
nacimprcampr trhat a škrtat, hlavně ať to nebolí. Ať to nebolí.
A když už, pak ať je to spíš k smíchu.