Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
V.
Půl jedenácté. Jsem unaven; chuti neubylo, ale čivy popouštějí. - Občanský zákon má 1502 §§ - za osm dní jsem s ním hotov. Počkejme, hrajme si trochu! -
Spočítal jsem všechny paragrafy ostatních zákonů - jednoduchá divise - nejdýl za měsíc jsem připraven úplně!
Ještě se sice po těle chvěju, tepny bijou a spát as nebudu hned moci, ale lehnu si, kvůli odpočinku. Dám si svítilnu a zápisník na stolek k posteli. Budu dumat. -
To jsem se lek - fuj! Jdu k posteli a na posteli něco leží. Dva malé vzpřímené trojhránky - kočka! Leží, má jen hlavu vzhůru a dívá se na mne.
Co teď dělat? Kdybych věděl, jak se kočka plaší - ne, plašit ji nechci, ale jak se na ni dělá, když má jít pryč. - Huš! - Heja, heja! - Dívá se na mne jakoby nic. Kalhoty, kalhoty - pardon, tak se volá na zajíce! - Jdeš? - Meteš! - Liduška, liduška! - Kšaven! - Teď se už na mne nedívá. Položila hlavu a spí. - Co teď?
Dravá zvířata prý se bojí ohně. Dávám svítilnu blíž - skoro až k ní - kočka se ani nehne, jen oči trochu mžourají, myslím že mrzutě.
Střevíc! Netrefil jsem ji, ale už je dole a u dveří. Pootevřel jsem - zaplať pánbůh!
Za dveřmi hlas, poroučím-li něco. - Ne. - Že jsem ale otevřel dvéře. - „Vyháněl jsem jen kočku!“ -Jen abych řekl, chci-li něco. Že prý, když je sama, nemůže dobře spát a má beztoho dlouhou chvíli. - Neodpovídám. - Tajený smích venku.

pokračování příště