Povídky Ivan Bunin

Červené lucerny

Nadcházel teplý a dusný večer. V kostele zvonili na večerní mši, po
starém dřevěném mostě přes vyschlou říčku uháněli s rachotem
a drkotáním drožkáři na nádraží k večernímu vlaku. Sekundán
odbočil ještě před mostem a dal se podél domů po úzkém nábřeží
plném výmolů. Domy to byly zcela zvláštní, neobvyklé, prudce
vzrušující: nad schůdky u vchodu visely velké červené lucerny
a gymnazista už věděl, co to znamená. Zůstal stát naproti jedné
z nich, u dřevěného zábradlí nad svahem k říčce, a začal se tvářit,
že z dlouhé chvíle jen tak skotačí a dovádí: hned lezl na zábradlí,
hned zas dolů, ale přitom stále hleděl na dům a naslouchal.
Och, jak to bylo všechno zajímavé!
Dole v suterénu seděl u otevřeného okénka poddůstojník s ryšavými
vousy, viditelný pouze do pasu, bez uniformy, jen v pestré
kartounové košili. Sešíval holínku, protahoval a soukal dratev
a hlasitě říkal:
„Proč hoduješ, proč vyvádíš? Proč se cpeš do cizí party, když
mám hosty, nezdvořačko?“
A kdosi mu řezavým, protivným hlasem odpovídal z hloubi
pokoje:
„Žvaníš! Zas žvaníš! Já vůbec nevylezla, pila jsem za kredencem
čaj!“
A na zápraží před domem stál stůl, zastavěný tmavými pivními
láhvemi, a u stolu seděl statný, vousatý muž ve vestě a dívka ve
volném červeném kabátě. Okouzlující obnažené ruce si položila na
stůl, rychle něco říkala a hašteřivě se smála. Pojednou muž, který
do té chvíle zasmušile a ponuře mlčel, vyskočil ze židle a káceje
láhve popadl dívku za cop. A druhá dívka, v citrónově hedvábné
blůze, sedící u schůdků pod oknem a louskající slunečnicová semínka,
objevila se s křikem na prahu, vrhla se na muže a začala jej
bít pěstmi do hlavy, pak ho chytila za husté hnědé vlasy a táhla ho
přes stůl. Muž se jí vyškubl, dopadl zadnicí na židli, vysoko zvedl
ruce a řekl nečekaně klidným hlasem:
„No, no, tak dost! Všechno zaplatím…“
A třetí dívka, se širokou tváří a ohrnutým nosem, přecházela
v modrém županu, který se na ní půvabně vlnil, vpřed a zase vzad
po chodníku a něco si zádumčivě, roztouženě prozpěvovala. Před
ní pobíhal malý chundelatý psík. A kupeckého mládence kráčejícího
dívce vstříc a okouzleného jejím županem i nahýma nohama
v lehkých střevíčcích napadlo, že by si mohl zažertovat, a laškovně
se jí zeptal:
„A nemáte strach, že vás za takovéhle procházky seberou i s tím
pejskem a odvedou na strážnici?“
Dívka ale hrdě prošla kolem a odsekla, až se jí nosní dírky rozšířily:
„Dej pozor, aby nesebrali tebe, troubo jeden!“