Bílé kapesníky

„Jeden muž měl dva syny a mladší z nich…“ (Lk 15,11-32) začal brát drogy, stal se závislým a nakonec odešel z domova s tím, co mu nepatřilo: všechno utratil a onemocněl AIDS.
Sem tam se objevila myšlenka na návrat, ale zaplašil ji; někdy ze strachu, že nebude dobře přijat, jindy z pocitu neschopnosti vrátit se ke spořádanému životu: chyběla mu k tomu vůle.
Jednou, když se blížily Velikonoce, odvážil se napsat rodičům a sourozencům. Prosil je o prominutí a sdělil jim, že nemá odvahu se vrátit, přestože po tom celým svým zhýralým životem touží. „Jestliže jste ochotni mě přijmout,“ napsal, „přivažte ke stromu před domem podél trati bílý kapesník. Když uvidím bílý kapesník, vystoupím z vlaku. Pokud ne, přijmu vaše rozhodnutí a budu pokračovat v cestě.“
Ve vlaku si vybavoval tak dobře známý strom s kapesníkem uvázaným na konci větve, po níž v dětství tolikrát šplhal.
Zároveň si však představoval holý strom a kolem srdce pocítil chlad.
Když vlak pomalu míjel dům, spatřil starý strom v novém hávu: bělel se pod záplavou kapesníků, které rodina rozvěsila po větvích.

– Je možné, že mám také strach a mohl bych se k druhým vrátit s ochotou přijmout a dát odpuštění…
– Strach z toho, jak by se na mě druzí kvůli mým chybám mohli dívat, mě může dovést k jednání, které si nepřeji…
– Toužím překonat vzdálenost vůči někomu…

z knihy Další příběhy pro uzdravení duše , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství