Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XIII.
Nenechám nikdy okno víc v noci otevřené, ani při největším parnu! Po druhé hodině v noci byl u malířů rámus. Hlas paní Augustky měl sólo - hlas, že by jím pařez rozříz. Vyrozuměl jsem, o co se jedná. Malíř přišel v nepříčetném stavu právě domů. Cítil to sám, bál se, že něco v pokoji porazí; když tedy vešel do pokoje, položil se na dvéře a čekal - až si rozsvítí. To se rozumí, že stoje usnul a hřmotně padl.
Při té příležitosti se mně vysvětlilo, proč už neslyším slavíka. Spouští teprv pozdě po půlnoci; snad přichází také teprv z hospody.

Spatřil jsem domácího a slečnu v zahradě. Chtěl jsem jednou domácího zas vidět, když je při dobré paměti, a sešel jsem tam. Bohužel nalezl jsem tam také Provazníka, kterého jsem oknem nebyl spatřil.
Domácí seděl u spinetu a hrál. „Počkejte, pane doktore Krumlovský, zahraju vám jednu ze svých skladeb starých, píseň beze slov.“ A hrál. Nebylo to zlé, pokud rozumím, a hrál i na špatném nástroji virtuosně a s citem. Aplauduju. „A jak se vám to líbí, pane Provazníku?“ - „No - já mám ze všeho nejraději Martu - ale vaše písnička je hezká, moh byste ji na hnůj hodit. - Poslouchejte, kdybyste takhle složil něco pěkného, co by bylo dobré proti štěnicím, já bych to pořád zpíval, souží mne ukrutně.“ A s chechtem se obrátil. Domácí dává mně posuňkem znamení, že v Provazníkově hlavě není vše v pořádku. Nato se Provazník ke mně sehne a šeptá: „Dal bych něco za to, kdybych se jednou mohl podívat do hlavy nějakého muzikanta. Tam to musí vypadat - ty hlavičky se šťopkami - mozek jakoby pokrytý samými červy!“ Domácí pozoruje, že se mluví o něm, a bručí, že „kládou se nešoupe jako sirkou“. Chci vše napravit a ptám se nahlas: „Vy, pane Provazníku, jste se nezanášel nikdy hudbou?“ - „Já? I ano! Tři leta jsem se učil houslím, flautě a zpěvu najednou, to je vlastně tedy devět let - a přec rozumím hudbě jen tak vcelku.“
Obracím se k slečně s dvornou otázkou, jak spala. „Dobře - ale ráno, když jsem vstala, bylo mně nějak teskno, já nevěděla, co to je, a tedy jsem plakala.“ - „Zcela bez příčiny to jistě nebylo! Moudrá dáma -“ - „Vy myslíte, že jsem moudrá? Tatínku, pan doktor myslí, že jsem moudrá!“ a rozesmála se až zas do uslzení. Začal jsem vykládat, že slzy, dokud žijem, tekou vlastně stále, člověk že to ale necítí. Jsem přesvědčen, že bych byl mluvil velmi zajímavě, ale když jsem byl as tak v polovici a mluvil o lesku lidského oka, vstal náhle domácí: „Otylko, pojď už, musíš přihlídnout k obědu!“ šli a nechali mne v rukou Provazníkových.
Bylo mně nevolno vedle toho podivína. Hleděl na mne se zcela zvláštním úšklebkem a nepříjemný můj pocit rostl. Přece jsem nechtěl utéci a začal jsem sám konečně řeč. „Domácí musí být přece jen dobrý muzikant,“ povídám. - „Je, je, zvlášť prý umí dobře - no, jak se tomu říká? - když se dává něco do rozličných klarinetů?“ - „Instrumentovat?“ - „Ano. Ostatně, copak může být na tom těžkého! Flašinet a pes, když to jde dohromady, je to taky pěkné.“ Musil jsem se smát. Provazník se na mne zadíval a pronesl se: „Pane doktore, vy dnes vypadáte nějak špatně!“ - „Já? Nevěděl bych -.“ Ale Provazník si přejel rukou čelo, jako by se chtěl vzpamatovat, a začal hlubokým hlasem pomalu a zcela opravdově:
„Vy jste rozumný člověk, vás nebudu mít za blázna! - Víte, já mám žíravou nenávist proti všem lidem - moc mně v životě ublížili - tuze moc. - Po celou řadu let nevycházím už ani z domova. Ustával jsem ve vycházkách hned, jak mně začaly vlasy šedivět. S kýmkoli mluvíš, každý ti řekne jakoby v největším udivení: ‚Ale poslouchejte - na mou pravdu - vždyť vy už šedivíte!‘ Oslové! - ne? Teď arci jsem už šedivý jako německá myš. Ale já jsem si vymyslil něco na ně,“ a Provazník se počal blaženě usmívat. „Nežli někdo mohl jen ústa otevřít, pravil jsem k němu, jakoby všecek uděšen: ‚Pro pánaboha - copak je vám - vy vypadáte špatně!‘ Každý, ale každý se lekne a hned cítí, že je mu nějak nanic. - Ó, já je uměl prohánět! - Já jsem míval po léta zvláštní zalíbení v tom, zaznamenat si všechno a všechno, co jsem o kom slyšel, a držet si svůj materiál v přísném abecedním pořádku - navštivte mne jednou, ukážu vám celou registraturu malostranských lidí. A když se mně z lidstva pak rozlila žluč, vytahoval jsem balíček po balíčku a psal anonymní listy - lidé se mohli zbláznit, čeho všeho se dočtli o sobě od neznámého jim člověka - na mne nepřipad nikdo, nikdo! Vám to mohu říci, už se tím beztoho nezanáším. Chci napsat už jen jediný list - ten šťastný párek vedle mne mě mrzí - něco jim musím vyvést - ale posud bohužel nevím ničeho.“
Zachvěl jsem se. Provazník vesele pokračoval a mluvil teď vždy rychleji. „Já vám byl chlapík! Co já jsem se ženských nasváděl, když jsem byl mlád! Necukejte sebou - vás nesvedu! Co se týče vdaných, mám čisté svědomí; ale na svobodné jsem měl namířeno. Hned co vzrostlý student jsem si z katalogů dívčích škol zapisoval ty, které se učily nejhůř; ty byly pak nejnevázanější. A pozor jsem dával na všechny studentské lásky - jak se dva rozhněvali, už jsem tu byl, pohněvaná milenka je snadný lup. -“
Vyskočil jsem. Nemohl jsem to déle vydržet. „Odpusťte, musím domů -“ a už jsem pádil.
Za mnou zněl hlasitý, ostrý chechtot.
Měl mne za blázna? -

Konduktorka poklízí u mne teď, když sejdu dolů k obědu. Vidím ji jen někdy, když jdu kuchyní. Dobře tak!

Odpůldne rámus u malířů. Velká výplata Pepíka a způsobil ji včerejší můj dvoušesták. Pepíka přivedl veřejný posluha za ruku domů. Bylť si ho Pepík najímal, aby ho vzal na krk a dělal mu po ulici koníčka, zrovna před naším domem.
Vyšlo najevo, že Pepík si byl pozval Semprovu malou Márinku, aby se na něho dívala. Tedy parádní jízda. Snad první láska? Možná; já byl po prvé zamilován, když jsem byl tři leta stár, a byl jsem také pro to bit. - Pepík je ale rozhodně příliš mnoho bit.

pokračování příště