Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XV.
Klikeš nesmírně dopálen. Je u městské kavalerie, dnes jim umřel rytmistr a měli kvůli pohřbu schůzi. Klikeš navrhnul, aby telegrafovali do Vídně a vyprosili sobě milost, aby zemřelý byl teď ještě po smrti jmenován majorem, pohřeb že pak může být mnohem slavnější. Byl ve schůzi přec někdo rozumnější, zradil jim to a Klikeš zlostí ani nemluví.
Rozpráví se dále o smrti. Také kupci na náměstí prý někdo umřel. Kdo? Hostinský sděluje: „I jenom otec, a ten už byl tak stár, že se sám za to styděl.“ Na co prý umřel? Na souchotě, jako před ním také zas jeho otec. To prý je tak, jak je to v které rodině zavedeno.
Handlíř. - Ten chlap musil učinit slib!

Takhle by to věru nešlo! To je studování? Pokračuju jako hlemýžď, myšlénky jsou pořád jinde nežli v knize. Nejsem vzrušen, lhal bych, ale jsem roztržit. Po mozku mně lezou figurky, moji sousedé; cítím, jak se tam hemží všechny najednou, a hned vynikne ta, hned ona, učiní před mým zrakem kotrmelec a vypravuje pak a šklebí se dle svého způsobu. Nic plátno, změna se musí stát! Pro tyhlety lidi jsem se nestěhoval na Malou Stranu.

Jedenáct hodin. Slyším v kuchyni řinčení šavle; nejspíš je ten voják náš příbuzný. Kavalerista?

Pláč, pronikavý nářek malířčin; bolestný křik, kňučení a vytí malířova psa. Vyrozumím, že pes spáchal něco strašného: sežral malířčino portmoné i s obsaženými v něm rodinnými památkami, vlasy nebožtíka otce, cedulkou od svatební zpovědi a bůhvíčím.

Půl hodiny poměrného ticha, nato nový rámus u malířů. Malíř přišel domů, nejspíš z vinárny. Slyším ho hlasitě mluvit, pak nějak nadávat, konečně se rvavým hlasem rozlehají slova: „Tak! Já ti povídám, zkrnělý lunte, že husí játra patří hlavě rodiny! Celý svět ti to řekne, mizerná ošklebo!“ Malíř se celý rozkacený objevil u okna. Rychle jsem se sehnul pod okenní zídku. Po okamžiku slyším: „Pane Sempře, mám pravdu nebo nemám, že husí játra patří hlavě rodiny!?“ Sempra neslyším, ale malíř křičí pak zas: „No tak vidíš, ty -.“ Nejspíš sobě malířka upekla játra z bolesti nad ztrátou rodinných památek. Naproti hlučí a zápasí hlasy dál, pojednou vynikne zas hlas malířův: „A ty dvě desítky taky sežral? - Copak budem teď jíst?“

Krásné, tichounké odpoledne. Nedělní klid, při jakémž je člověku tak volno. Nedalo mně a musil jsem dolů do zahrádky; je prázdna, posvátné ticho v ní.
Procházím se volně, pohlížím na každý keř, na každou rostlinu, na všem jako by ležel pel nedělní. Je mně znenáhla blaze až do tesknoty, rád bych si poskočil jako dítě, ale někdo by mne mohl z okna vidět. Vzduch je tichý a přec člověk naslouchá a je mu, jako by slyšel zvuky neskonale vzdáleného, bájně šumného světa. Zašel jsem do besídky a - poskočil jsem si - ah, jak je mně blaze! Ještě jednou - tak!
Jdu z besídky do besídky. Zadívám se, zamyslím - myslím si zde tu, zde onu rodinu, všechny členy její, všechny jejich zvláštnosti - úsměv se rozhošťuje na tváři, bavím se.
Špinet! Ten stařičký špinet s tím zastaralým slabounkým hlasem. Co as by mohl stařeček povídat. Kolikrát se u něho smálo, kolikrát vzdychalo, kolikrát duch letěl do sfér netušených harmonií!
Přisednu a odklípnu jej. Pět oktáv - chudáčku! - Když jsem sám ještě hrával - ach, tomu už je dávno! Nechtěl jsem se učit, učitel také nedbal, přicházel jen kolem prvního pravidelně - ty časy mladé - zlaté! - Zadumal jsem se.
Přec ještě musím něco umět? - Alespoň akordy. - Cis - E - A- zní to! A - D - Fis - výborně! Trochu výš - D, Fis, A - Fis, A, D -
„Vždyť pan doktor hraje piano - to je hezké!“ slyším najednou hlas malířův. Trhnu sebou - za mnou stojí veškeré občanstvo zahradní naší republiky. Ztrnul jsem a ztrnut zůstal jsem sedět.
„Zahrajte něco, pane doktore, prosím!“ šveholí slečna Otylie.
„Já opravdu neumím pranic, slečno, ale pranic! - Jaktěživ jsem na piano nesáh - housle jsem hrával, je pravda -“
„Ó, to je tím zajímavější - vždyť jsem slyšela čisté akordy - půjde to, věřte, prosím, prosím!“ a žmolí prosebně ručičky. Vypadá teď devatenáctiletá.
Ďas ví, proč jsem od špinetu neutek! Člověk je ukrutně samolibý tvor a tím až směšný. „Neumím doopravdy nic, slečno - ale já vás tedy přesvědčím - nevysmějete se mi?“ Pamatoval jsem se, že jsem uměl zpaměti pochod z Normy - ještě před málo lety jsem si ho kdesi zahrál a šlo to, pochod z Normy musím ještě umět! První úhoz je ve violině i v basu stejný - G, H, D - jedná se jen o první úhoz. Zařídil jsem si prsty na G, H, D a uhodil jsem. Po desátém taktu jsem nemoh dál -
„Vy neumíte vskutku nic,“ syčel Provazník.
„Štípání dříví,“ bručí pan domácí. Vyvstal na mně pot studu.
„Ale vždyť je to znamenité,“ horlí slečna. „Pan doktor nehrál nikdy piano a přec to dovede - pan doktor musí mít znamenitý talent pro hudbu.“ Obejmul bych ji - jak dobré srdce má! „Já už to vím dávno, že má pan doktor znamenitý talent. On tak pěkně hvízdá - pane doktore, dnes ráno jste hvízdal Traviatu, já vás slyšela.“
Ona si všímá všeho! - Ta ženská zvědavost! - Nebo snad - snad by ne… - Ježíš, Maria, Josef -
Ale - vlastně - pročpak Ježíš Maria Josef? Já neříkám, že bych ji chtěl, že by se mně na chtění jen přibližně líbila - ale neštěstí právě by - -
„Počkejte, já vám zahraju zas jednu svou píseň beze slov,“ míní domácí, jenž byl k špinetu zasedl.
Hraje. Po chvilce ale také nemůže dál - vždyť je odpůldne! Já přece tleskám. Provazník se ušklíbá: „Ostatně příjemná melodie! Pěkně by se při ní žebralo!“
Teď přichází malířova. Byla na honbě za Pepíkem a našla ho konečně v blízké zahradní restauraci u kuželníku; byl klukovi, který stavěl, dal dva krejcary a smluvil se s ním, že za to smí křičet, mnoho-li padlo. Pepík teď obdržel před tváří obecenstva bohatě odměřenou část pohlavků a musí poslouchat ještě ostré matčino kázání. Teď malířka nešišlá ani dost málo - léčivá moc žravého psa! „A teď mi zůstaneš doma, ani se nehneš! Dojdi mi pro dítě.“ Pepík líně jde.
Za chvilku se rozlehá domem dětský křik. Pak se objeví nad schůdky Pepík, nese dítě - drží je oběma rukama za krk jako štěně. Dítě už nekřičí, zmodralo. Malířka běží mu vstříc, chytne dítě, pohlavkuje Pepíka.
Také malíř je dnes v špatné míře, pochopitelno! Pořád si naříká na nevýnosnost svého umění.
„Pročpak tedy nezačnete řezbářství nebo sochařství? Jste ještě dost mlád, abyste se v tom vycvičil,“ míní Provazník.
„To tak, řezbář! Ti teď teprv nemají co jíst - aby dělali špejly do jitrnic, s monogramem!“
Oddělili jsme se se slečnou od ostatních. Sedíme v besídce pospolu a povídáme si. Vlastně povídám já skoro sám, jak pozoruju. Ku podivu, dnes najednou mluvím, nejsem v rozpacích o řeč. Ale řeč je skoro pořád jen o mně, o mé osobě - neškodí, člověk mluví alespoň s jistou vřelostí, s hloubkou a věcnatě. Pozoruju, že Otylie mne obdivuje. Každou chvíli mne upozorňuje nově na nějaký talent můj nebo na nějakou dobrou mou vlastnost. Je bystrého ducha.
Příjemná ženská!
Klikeš navečer mluvil nápadně pilně do Sempra, a bylo patrno, že Sempr naslouchá s pozorlivostí u něho neobyčejnou. Vyrozuměl jsem, že Klikeš mu domlouvá, aby se znovu oženil, a že má také už nevěstu pro něho. „Šestadvacet let“ - „tři tisíce“ - „má velké známosti mezi pány“ - „mají ji rádi“. - Abych se zde takhle nějaké svatby dočkal!
Nadporučík se dnes po mně nápadně ohlížel. Alespoň dvacetkrát se ohlíd. - Copak chce?

Studuju, ale divně. Raděj bych seděl hned teď ráno dole v zahradě, sám nebo s ostatními, to by mně bylo jedno. Myšlénky se rozbíhají jako… (už zase nevím jako co).

pokračování příště