Nejzapeklitější případ - díl 1.

To jsem tak jednou kráčel pošmournou ulicí někde na tom nejzatuchlejším předměstí široko daleko. Z domu jsem vyšel k večeru a pak jsem jen necíleně bloumal od rohu k rohu a u každého jsem zahnul někam jinam. Bylo mi jedno, kam mě nohy donesou. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky. Na komisařství jsme totiž zrovna řešili zvláštní případ vraždy. Žádné důkazy, nikdo samozřejmě nic neviděl. Co víc, stejný styl vraždy jsme viděli sedmkrát předtím. Už když nám byla ta poslední vražda včera večer nahlášena, věděl jsem to. Je to zase on – Skrytý muž. Tak jsme ho uváděli do spisů. Podíval jsem se nad sebe. Právě svítalo.

Musím se na stanici vrátit před osmou. Je úterý, to zase ohlásí nález nějakého už dva dny mrtvého těla. Jak jen to dělá, že po sobě vždy tak skvěle zahladí stopy. Musím si pospíšit. Přidávám do kroku.

Jak jsem tak svižným krokem mířil k mé kanceláři, přemýšlel jsem, co jsem to za celou noc vlastně vymyslel. Nic moc, jelikož není dostatek důkazů. Není po čem pátrat. Takový případ a zrovna v době, kdy se necítím být ve své kůži. Často odpoledne nevím, co mi bylo řečeno ráno. Nezapomněl jsem ale všechno.

Na Střelce si ještě pamatuji. Před třemi lety se totiž děly podobné vraždy a jeho jsme přistihli, jak se v místě činu potuluje s mikinou oběti přes rameno. Bohužel jeho otisky na oběti nalezeny nebyly, a tak jsme ho museli pustit na svobodu. Skřípal jsem zuby. Pamatuji se, jak se nám vysmíval, když z komisařství odcházel. Ještě než za sebou zavřel dveře, vrhl na mě významný pohled. Jakoby o tom všem něco věděl. Nikdy jsem nepochyboval, že to byl on, kdo je všechny zabil. A teď to dělá zas.

Stihl jsem to ještě včas. Otvírám dveře, asistent mi podává šálek kávy. Dívám se na hodinky. Už jen několik sekund do osmé. Doslova hypnotizuji vteřinovku na svých hodinkách. Tik, dvě vteřiny, tik, jedna vteřina, tik. Zvoní telefon.