Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Miloš (20)
Logo
Home  ~  Dobrodružné povídky  ~  

Nejzapeklitější případ - díl 2.

Nejzapeklitější případ - díl 2.
<>
icon 19.06.2011 icon 0x icon 4395x
„Haló?“ Ptám se, i když je mi jasné, kdo volá.

„Zdravíčko, inspektore. Myslim, že vám teď udělám radost. Našli jsme dalšího, ale je živý a plně při vědomí!“ Hbitě jsem vstal ze židle.

„Opravdu? A kde teď je? Musíme ho vyslechnout,“ vyhrkl jsem.

„Myslíte JÍ vyslechnout a doktoři k ní teď sotva někoho pustí. Vypadá to, že se mu ubránila a utekla, je dost vyčerpaná. Našli ji k ránu u parku.“

„Dobrá, počkáme tedy. Pošlete mi všechny zatím zjištěné důkazy,“ mumlám trochu zklamaně.

„Jasan, inspektore!“ Položil jsem sluchátko.

„Topol,“ řeknu si spíš pro sebe. Prý ‚jasan‘, to jsou mi ale výrazy.

Důkazní materiály přišly obratem. Utíkala za tmy několik kilometrů. Působivá odvaha. Jelikož nechci jen tak nečinně čekat na stanici, vydávám se do nemocnice. Snad už mě k ní pustí. Když jsem se natahoval pro kabát, pocítil jsem ostrou bolest u zápěstí. Odhrnul jsem si košili, abych se na to místo podíval a uviděl jsem tam oděrky. Netuším, kde se tam vzaly. Asi jsem se někde v noci o něco otřel.

V nemocnici jsem musel ještě chvíli čekat na chodbě. Alespoň jsem si mohl utřídit myšlenky v hlavě a mohl jsem si rozmyslet všechny otázky, které jí položím. Přichází i můj asistent, aby všechno řádně zapsal, a doktoři už nás pouštějí dovnitř. Jakmile jsem uviděl její tvář, přišla mi povědomá. Jako bych ji už někde viděl. Vypadalo, že ještě spí. Musím jí vzbudit, abychom se vše dověděli, jak nejdříve to půjde. Ať toho padoucha dopadneme. Jemně jsem s ní zatřásl. Nic. Zatřásl jsem trochu silněji. Otevřela oči. Jakmile mě uviděla, začala křičet a vzpouzet se. Do pokoje vběhli doktoři.

„Odejděte! Je ještě příliš brzy na vyslýchání!“ Zahřměl doktor.

S asistentem jsme zmizeli z pokoje. Řekl jsem mu, ať ještě počká na chodbě a až se jí udělá lépe, ať ji sám vyslechne. Byl jsem rozrušen a vlastně jsem ani nevěděl proč. Jakmile jsem se podíval do jejích očí a viděl její pohled, jako by mi něco připomněl. Jen jsem nevěděl přesně co. Rychle jsem došel k parkovišti a zamířil do svého bytu.
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
Májové objetí
Zazvonilo. Monika bez váhání vyskočila z lavice a vyběhla ze třídy. Ať si učitel...

Nejzapeklitější případ - díl 3.
Pravděpodobně už několik hodin jsem seděl na pohovce u sebe doma a nepřítomně hl...

Nejzapeklitější případ - díl 1.
To jsem tak jednou kráčel pošmournou ulicí někde na tom nejzatuchlejším předměst...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).