Cesta za uzdravením

Stojím na mostě, mám plán skočit dolů, ukončit to. Za mnou projíždějí auta a ignorují mě, dělají dobře, je mi to jedno. procházím se po okraji a přemýšlím jestli to má smysl. Mám přece vše co chci, tak proč nad tímto uvažuji? Protože nechci dál ubližovat druhým. Dívají se na mě s opovržením. Posměch, odstrčení, nenávist... Jsem tak sám. Mám kolem sebe spoustu lidí, ale nevnímám jejich přítomnost. Proč? Bezmoc, beznaděj, ta touha skončit to sílí a já s ní nemám problém, chci se jí poddat. Chci to vzdát. Vždy jsem si přál být jen šťastný a rozdávat radost, ale vše co udělám je špatně, nevnímám pozitiva, žiji minulostí a to je můj problém. Ne, nemohu... Je to dlouhá cesta a já chci zajistit uzdravení své nemoci nazývané "deprese". Trvá to již víc než dva a půl roku a já si pomalu začal zvykat, ale teď už to nezvládám, chci pomoc. Skáču ze zábradlí mostu opět na cestu a utíkám domů, po tvářích mi stékají slzy, ale jsem rád, že jsem stále tady a že jsem se rozhodl jít na cestu svého uzdravení. Přišel jsem domů, zul si boty a šel do svého pokoje, vybrečel jsem se a vypsal se z toho co se dnes stalo. Večer když jsem jsem se uklidnil a moji rodiče přišli domů z práce jsem jim to řekl. Již se nemohu dočkat svého prvního sezení s psychiatrem. Budu věřit že mi pomůže...
Tohle je dobrodružná cesta za uzdravením...