Oko za Namby

Sedím schoulená na zemi, aby mě nemohla najít, ale vím, že cítí mou stopu. Mám pouze jeden náboj. Jeden jediný, který může změnit život tolika lidem. Buďto padne, nebo zůstane živa. Já nebo ona? Na rozmyšlení mám pouze několik málo sekund a můj mozek jako by přestal fungovat. Ovládá mě její síla nebo jen nedokážu přenést přes srdce, že bych měla někoho zabít? Slíbila jsem matce, že za žádných okolností nevystřelím smrtelnou ránu. Nemůžu se však ohlížet na takové zbytečnosti, když stojím před otázkou života či smrti několika lidí, před otázkou pomsty, před vraždou.

Chvěji se a cítím, že je přímo za zdí a ví, že tu jsem. Ví, že jakmile se zvednu, vyhraje ona nebo já. Její touha po krvi, její srdce bijící jen pro momenty smrti a nasycení věčně prázdného žaludku. Stačí jeden neopatrný pohyb a vše, co jsem doteď dokázala, bude zatraceno a ona bude dál zabíjet, trhat lidské maso na kusy a připravovat nevinné lidi o jejich blízké. Vraždit pod rouškou pudu. Zvířecího pudu po přežití a ukojení hladu.

Neměla to lehké, lidstvo očekávalo velké věci, něco, co zachrání nejen ji, ale i celý její druh, všechny vymírající rody, svět. Měla to být jen nepatrná genetická mutace, která umožní rychlejší rozmnožování a tím i obnovu části zvířecí říše, kterou lidstvo, svým chováním po tisíce let, dohnalo až k otázce života a smrti několika tisíc živočichů. Již tehdy bylo pozdě, ale skupinka vědců a ochránců planety ze všech koutů světa, se rozhodla pro nejriskantnější a vládami po celém světě tvrdě trestanou metodu změny genetických informací živým zvířatům, pod krycím názvem Namby. Namby byla mladá samička pumy, která byla jednou ze dvou posledních na naší planetě. Její DNA musela být několikrát modifikována pomocí různých látek a genů jiných živočichů s výrazně lepšími reprodukčními schopnostmi. Vše probíhalo hladce.

Jsem tu a musím. Musím, jinak se sama sobě nebudu schopna podívat v zrcadle do očí. Ale pokud to udělám, má matka mi nikdy neodpustí. Není čas. Zvedám své oči k obloze a v duchu se modlím a prosím o odpuštění. Mé nohy se pohnou a já se snažím dosáhnout nejlepšího možného úhlu pro jedinou střelu, která má být mířena do srdce. Jedna rána, jedna smrt. Pokud se trefím, bude mrtvá, pokud minu, zemřu já. Mé ruce se třesou, můj žaludek se sevře, zadržuji dech. Počítám do tří. Raz, dva, tři...

Výzkum se vlekl. Nejprve dny, poté týdny a nakonec měsíce. Až dvacátého dne měsíce dubna tohoto roku se stalo něco, za co dnes musím nasadit vlastní život. Šelma byla v mžiku nekontrolovatelná krvežíznivá bestie, která likvidovala celou laboratoř. Všichni si chtěli zachránit vlastní krk a já společně s nimi utíkala před vlastním výtvorem. Jelikož nebyl výzkum oficiální, nemohla jsem zavolat pomoc. Vše bylo jen na nás. V ten den jsem přišla o svého blízkého přítele, o kolegu, o bratra. Jako jediný se pokusil o její zastavení, jediný zůstal v oné místnosti smrti s ní. Na pár okamžiků jsem si myslela, že může někdo jako on zvládnout katastrofu, která se blížila, avšak Namby neměla slitování. V momentě se mi otočil život o 360°, bohužel v následujících několika dnech i mnoha dalším lidem. Lidem, kteří neměli ani tušení, že v jejich malém městě se nachází tajná laboratoř, kde se provádí ty nejstrašnější pokusy na zvířatech, laboratoř, kde se malý tým vědců snažil zachránit to, co lidé tolik milovali, to, co sami dohnali k záhubě. Přes veškeré snažení se nepodařilo černé pumě zabránit v útěku, a tak byl vyhlášen zákaz vycházení v okruhu mnoha kilometrů. Jak naivní byla naše myšlenka, že takto můžeme lidi ochránit. Již toho večera se dostala do domů i do chat za městem a zabila nevinné lidi a malé děti. Děti, jejichž život byl na samém počátku. Životy dětí, které jsme my, svým počínáním, ukončili. Nikdo však neměl odvahu zasáhnout a tak se Namby bezstarostně toulala po přilehlých lesích. Nevěřila bych, že to budu já, která nakonec bude muset stát před největší výzvou...

Trefila jsem jí? Ano! Ze srdce mi spadl obrovský kámen, ale radost vydržela sotva pár sekund. Střela minula cílený orgán, ale i přesto způsobila vážné poranění, které se neslučovalo s jejím dalším bytím na tomto světě. Přesto se však z posledních sil snažila utéct a já nemohla nechat nic náhodě, nevěděla jsem, jestli není šance, aby přežila, jelikož různé, námi provedené pokusy, měly za následek i větší odolnost vůči zraněním, takže se rána mohla po několika dnech zahojit a to by znamenalo mou obrovskou prohru. Prohru, která by však v tomto stavu už nebyla tak podstatná, ale zmírnila by následky, které poneseme, až tohle všechno skončí. Sbírám se ze země a utíkám za ní, poháněná pudem po odplatě za mého bratra a hlavně za lidi, kterým ublížila přímo, ale i nepřímo v podobě smrti blízkého. Neexistovala možnost, že obě zůstaneme živé. Neměla jsem však už nic, čím bych mohla své dílo dokonat. Moje myšlenky se zaměřovaly jen a pouze na tuto situaci, která zdánlivě neměla východisko. Mé nohy už pomalu zaostávaly za tělem, tělo za mozkem, běh přecházel v poklus a poklus v chůzi. Zastavila jsem se uprostřed lesa v naprosté tmě. Namby zmizela. Věděla jsem, že tohle není dobré, nad takovým koncem jsem ani neuvažovala. Takhle to skončit nemá...

Už pár hodin jen sedím a přemýšlím, co musím udělat, ale stres, který mě ovládá, tlak, který je na mě vyvíjen a panika, která ve mně panuje, mi nedovolí přemýšlet. Klepu se zimou a snažím se vzdálit své blízké smrti. Když už se na pokraji sil rozhoduji usnout, napadne mě ne moc dobrý, ale jediný možný plán. Jelikož sama Namby nenajdu, rozhodnu se jí nalákat na vlastní krev. Z kapsy vytahuji kapesní nožík od mé matky a nemilosrdně si prořezávám žílu na levém předloktí. Z mé rány vytéká krev. Tak pomalu a klidně, klidně, jako potůček hříchů, které jsem provedla, jako potůček bolesti, kterou jsem způsobila. Utrhnu kousek trika a ránu jemně zaškrtím, abych nevykrvácela dříve, než se objeví.

Několik málo minut jsem v hlavě promýšlela další plán, když jsem uslyšela pomalé našlapávání zraněného zvířete mezi listy. Bojí se smrti stejně jako já, ale touha po krvi je silnější. V té tmě se musím spoléhat jen a pouze na vlastní sluch, který mi popravdě moc nepomáhá. Okolo mě jsou pravděpodobně skály a tak se každý pohyb listí ozývá ze všech směrů. V naprosté zoufalosti se rozbíhám do neznáma. Ve vteřině je na mě. Její těžké tělo mne povalilo, její dráp se zasekl přímo do mé otevřené žíly. Přes absolutní slepotu napřáhnu druhou ruku, ve které po celou cestu držím malý kapesná nůž, a zasazuji ránu do oblasti hlavy. Namby zakvílí úpornou bolestí a zasekává svůj dráp ještě hlouběji do mě. Do žíly, která mě dělí od onoho světa. Je čas na poslední úder. Já nebo ona?

Po chvíli vidím jen slabý paprsek světla, který proniká do hlubokého lesa. Šelma leží mrtva na zemi. Svůj úkol jsem splnila. Zavírám oči a usínám.

Oko za oko, oko za Namby.