Růže - Cesta Do Temnoty - 2.Část - Špatná Volba

2.Část – Špatná Volba

Zbytek noci jsem bloumal v útrobách své mysli.
Kdo byl ten chlápek?
A co mě tu s mými bratry vlastně drží?
Není to strach, co mě tolik užírá kvůli možnému, životnímu neúspěchu?
Zastavil jsem se na cestě přes tentýž vrchol a sedl si na lavičku, kterou jsme s mými bratry postavili před pár lety a zapálil jsem si cigaretu.
Není krásnějšího pocitu, nežli koukat na oblohu, plnou naděje, na oblohu plnou hvězd, které člověku ukazují svou životní cestu, krůček po krůčku.
Cítil jsem, že se potřebuji natáhnout pro onu naději, aby mi zachránila tenhle zkurvený život.
Dobelhal jsem se do svého domku, kde můj otec už dávno spal ve svém křesle se zapnutou televizí, která chrčela tak, že měl člověk často chuť jí vyhodit z okna a řvát na ní.
Přikryl jsem ho dekou z gauče a vypnul televizi.
Bratři domů ještě nedošli a tak jsem neměl chuť na ně čekat a zamířil do svého pokoje.
Celý jsem se svlékl a sednul si na postel.
„Kdy už tohle skončí!“.
„Danny, odjíždím na Jih“.
„Kostka, kostka, kostka“.
Hlasy v mé hlavě mi způsobily záchvat vzteku a začal jsem se kolem sebe ohánět rukama a mlátil do polorozpadlé skříně.
Po pravém zápěstí mi začala stékat krev, která kapala na koberec.
Opřel jsem se o skříň a sednul si na zem.
Mým vězením se stal tenhle život, je vykované z nerozbitných mříží s tmou nad mou hlavou.
Ráno jsem se probudil na posteli, okolo desáté hodiny.
Probudil mě otec, který na dvorku řezal motorovou pilou dříví.
Vstal jsem z postele a oblékl se.
V tu chvíli na mě řval otec, ať mu jdu pomoct.
Po cestě za ním jsem se stavil pro sklénku mléka v kuchyni a vyšel z hlavních dveří ven.
„Danny, dochází nám pomalu zásoba dřeva“ a ukázal na dřevník. „Tak řekni Richardovy, vždyť víš, že se s ním můžeš vždy dohodnout“ .
„Nechtěl jsem o tom mluvit, ale už nemáme moc peněz, jsme hodně zadlužený a ty to víš“
„Otče, s tím ti ale pomoct nemohu“.
„Penězi ne, ale promluv si s bratry, musíme sehnat nějaké dříví na černo“
„Dobře, pověz mi, ale kde bratři jsou“ dopil jsem sklénku mléka a položil jí na špalek. „Najdeš je v pile“.
Podíval jsem se na oblohu nade mnou, mraky se stahovali už po ránu.
„Opatruj se otče“ hodil jsem na sebe svou koženou bundu a zamířil hlouběji do lesa.
Výš v horách se člověk plahočil jen hlubokým sněhem, kterým se mnohdy nedalo ani projít. Ona pila, byla asi dva kiláky od našeho domku. Díky bohu, že na dostupném místě pro všechny obyvatele Rivernil.
V tu chvíli jsem narazil na stopy ve sněhu, které vedli přímo k pile. Pokračoval jsem po nich a přidal na kroku.
Když už byla pila na dosah, stopy vedly ale do stodoly vedle ní.
Zajímalo mě, kde se vzaly stopy, které začaly najednou kousek od našeho domu a vedly jen do stodoly.
Nechal jsem pokušení být a vyrazil do pily.
Všude byli různé stroje na zpracování dřeva, spoustu bláta a unavených dělníků, kteří se snažili při každé chvíli si zapálit.
„Chlapy, neviděli jste tu Thomase a George?“
Otočili se na mě a jen ukázali na hlavní dveře a pokračovali v lajdačení.
Uvnitř jsem je uviděl. Mé bratry, lovce.
„Bratři, tak rád vás vidím“
Otočili se na mě a Thomas mě šel chlapsky objat.
„Bráško, chyběl si nám“
„Nemáš problémy Danny?“ ptal se mě hned George.
„Nemám, nebojte se, jen potřebuju pomoct“ a kouknul jsem se jim do očí.
Zřejmě poznali, oč jde a tak se mnou šli ven kousek od fabriky k jejich autu.
„Tak to vyklop“ a zapálili si. „Otec potřebuje nějaké dřevo, ale nemá peníze na to, aby nějaké koupil od Richarda a tak mi řekl, ať se s vámi poradím, jak nějaké sehnat na černo“
„No, o tom jsem se s Thomasem už bavil. Našli jsme jedno místo kousek od našeho domu. Stačí tam zajít, něco seknout a zatáhnout to za auťák“
„Není v tom háček doufám!“ potřeboval jsem mít jistotu ve všem, co dělám, jinak mě to uvádělo do strachu.
„Je tam u toho místa pouze jedna chatrč, nikdo tam už hodně dlouho nebydlí, jsou tam zničené dveře, prasklé okna, prostě polorozpadlá chatrč“ Thomas domluvil, otevřel auto a trošku tam štrachal.
„Tady máš mapu“ a podal mi jí.
„Georgi, ukaž mu zatím kde to je. Jdu pro papíry do pily ještě“ a poplácal mě na rameni.
„Zhruba kousek severně tímhle směrem se vydej a pak na východ, je to asi 12-15 kilometrů od toho místa“.
„Díky, ale budu potřebovat pomoct to odvést“.
„Sesekej to tam a pak za námi dojdi a my to zatáhneme za auto. Buď v klidu není to nic, co by si nezvládl“.
„Jasný“ podíval jsem se upřeným pohledem do země a pak si vzpomněl na ty stopy. „Georgi, šli jste dneska i pěšky od domova sem k pile?“
„Rozhodně ne, vždyť jsme přijeli autem dneska. Proč se na to ptáš?“ pak sem si ale řekl, že se zabývám blbostí a jen jsem nad tím mávnul rukou. V tu chvíli už přicházel i Thomas.
„Jestli chceš hodit k tátovi Danny, tak pojď. Pak jedeme do města“
Skočil jsem k nim do káry a odjeli jsme.

„Tak Danny, hodně štěstí, kdyby si nevěděl, kde zrovna jsme, ptej se v hospodě po černém Bobovy, je to něco jako náš šéf v černém obchodu, to si nech ale pro sebe“
„Díky hoši, tak hodně štěstí“ vystoupil jsem a už jen koukal, jak zase odjíždějí.
Otec, už mě vyhlížel s pivem v ruce u dveří.
„Tati, půjčíš mi prosím tvou motorovku a sekerku? Už vím kam jít“.
„Výborně, máš to připravené u dřevníku“.
Hodil jsem motorovku na záda a sekerku si připnul na opasek, pak jsem vytáhl mapu a pomaličku kráčel k určenému místu.
Nikdy jsem na tom místě nebyl, ani jsem nevěděl, že tam vůbec nějaká chatrč je. Zajímalo mě, kdo tam tak asi mohl žít. Sám, tak daleko v hlubokém lese.
Myslel jsem na Ingrid, co asi dělá. Na její krásné tělo, na ty její slova plná naděje o mém spasení. Kecy.
Dnes byla přede mnou dlouhá cesta. Zhruba 22 kilometrů. Ještě, že mi táta přibalil sebou velkou placatku s whiskey, aby mě mělo co hřát.
Nedalo mi však ani chvíli klidu pomyšlení nad těmi divnými okolnostmi, které se mi staly.
Nejdřív kostka, stopy začínající tam, kde ani nemohli a končící tam, kde už nikdo nechodí.
Proč mám stále větší a větší pocit, že mě někdo sleduje, že někdo chce, abych šel za ním. Co když mě někdo sleduje už teď.
„Nemysli na to Danny“ uklidňovala mě hlava.
Už musím být opatrný. Připravený na to, co přijít může a možná se někomu svěřit.
Ach, kéž bych byl raději u mé Ingrid.