Dívka jménem Alenka

Malá blonďatá holčička klopila zrak svůj do země a sedíc na jedné ze židliček, pohupovala nožkami ve vzduchu, na nichž jí přesně seděly černé lakované střevíčky. V těch světle nažloutlých až bělavých rovných kadeřích přímo do očí bila černá čelenka a její křehounké dětské tělíčko obepínaly černé šaty s bílým límečkem a sukní až ke kolenům.

Vyčkávala, zatím co se kolem ní nesl samý šepot.

„Nebohé dítě…“ anebo „A co teprve matka? Bude muset živit děcko sama…“ taková opovržlivá a zároveň slova lítosti se kolem ní nesla. Jako by hlasy, co kolem ní tak šeptaly, netušily, že jim dívčina rozumí, nebo že je dokonce uslyší. Nač by přeci takové dítko jako ona poslouchala? Její ouška zvědavá ovšem slyšeli každé slůvko, co se špitlo kolem od lítostných slov až po ty posměšky.

Všichni kol děvčete v černých šatech, co zračily smutek a ztrátu, a přesto se některé dámy posmívaly události…

Nikdo nevěděl, jak se dívenka jmenovala, neboť jí všichni neřekli jinak, než dcera toho kloboučníka, či Alenka, přestože se tak nejmenovala…

…

„Co to kreslíš?“ postával vedle ní blonďáček.

„Tátu…“ strohá to odpověď z bledých úst Alenky.

„Proč má tak divný klobouk?“ ozval se otrávený dotaz.

„On byl kloboučník.“ s trochou radosti z těch mála vzpomínek, co jí zůstaly na jejího tátu, prohlašuje Alenka.

„Ten hučkař fixluje! Má na klobouku karty!“ vyhrkla brunetka s vlnitými vlásky a šaty, jenž zdobily srdíčka rudě žhnoucí. V brunetčiných očích, jako by všechno řvalo: „Setněte mu hlavu!“.

Alenka ztuhla polekáním, proč tak její spolužačka běsní nad jejím obrázkem. Nad tím dílem, s kterým si dávala takovou práci, a než-li se vzpamatovala, tak malá brunetka, jenž Alence v tu chvíli připomněla srdcovou královnu z Alenky v říši divů, držela její výtvor v rukách a rvala ho vedví, jako by to bylo něco zlého.

„Ne! Prosím ne!“ křičela žalostně Alenka a snažila se rychle dostat ze židle, ale spolužák jí podkopl nohy a Alenka se s prásknutím rozplácla na zem, a přesto, sic marně, natahovala ruku pro svůj výtvor, který byl, ale nyní pro ní na míle daleko.

Brunetka celý výtvor roztrhala na tak malinké kousíčky, že už nebylo možné znovu Alenčinýho kloboučníka poskládat.

„Měla by ses vrátit do své říše Alenko!“ vyhrkl blonďáček, co se jí před tím na výkres vyptával a celou třídou se začal nést smích. Smích nad utrpením malé bledé holčičky, co nikomu nic neprovedla.

Někteří dokonce tato krutá slova neustále křičeli dokola, jako zaseknutá deska. Alenka zabořila obličej do svých paží, aby nikdo neviděl, že jí po tvářích stéká slaná voda z moře. Ta voda z moře slz…

…

„Mami? Jsem fakt tak divná?“ optala se malá Alenka, když její nádherně rovné vlásky jí maminka upravovala do copánku.

„Víš, co říkával tvůj táta?“ optala se jí smutně maminka, ovšem i její milý úsměv působil pochmurně.

Malá dívčina jen zakroutila hlavičkou.

„Říkal, že potrhlý, jsou ti nejlepší.“ odpověděla jí její maminka a ani ne za nedlouho dívčina měla na hlavě cop. Pamatovala si tak málo ze vzpomínek na svého otce, až si někdy nebyla jistá, jestli tu byl a jak vypadal. Přesto měla pocit, že její kloboučník, kterého tak ráda kreslívala, je jejím otcem…

„Pro boha, od čeho máš tak odřené lokty?!“ vyhrkla náhle zděšeně její maminka.

„Spadla jsem do králičí nory….“ vymlouvalo se dítko bledé.

„Myslím, že ti otec tu knížku neměl kupovat, pak si vymýšlíš a jen mi lžeš.“ obvinila jí její máma.

„Ale ne ne…“ bránila se dívka bledá se světlou kadeří.

„Nelži.“ obořila se na ní matka a sebrala ze stolu knížku, jenž bylo dítku nejmilejší, neboť to byl poslední dar od otce a hodila jí do krbu. Dítko mohlo sebe víc brečet popotahovat, ale jen bylo vykázáno do pokoje.

Alenka nelhala, jen netušila, že to nebyla králičí nora, ale jinačí a také nepověděla, že to spolužáci, jenž jí život dělali těžší…

…

Alenka o pár roků starší bez své knížky, ale s hlavou i tak v oblacích. Každý obrázek zdobil pouze jen a jen neznámý muž v kloboucích. Dívka dala mu jméno Kloboučník.

„Slyšíš to tikání?“ optala se dívka své matky, jenž už nebyla tou mladou dámou, ale starost, moc práce, a i čas jí na tváři vrásky vytvořily. Mezi vlasy ráno nacházela občas šedý vlas a pod očima kruhy.

„Alenko, prosím…“ snažila se dívku utišit její matka. Ani ona si už jméno své dcery nepamatovala. Ach, kdyby se neprovdala za toho bídáka, tak by teď nemuseli utíkat pryč z domova. Mlátil jí a chtěl vztáhnout ruku i na její dceru, to však už bylo moc a tak jednou zbrza vstala, vzbudila dceru a vydala se na útěk.

„Je to jako tlukot srdce, ale jinačí, nemění rytmus, protože by pletl lidi a buď by nestíhali anebo by byli moc rychlý. Byl by to, ale bláznivý svět, kdyby tomu tak bylo, co mami?“ dívce nápady jen sršely, ne a ne je zastavit, jako by to měla po otci.

Žalostně vždy matku bodlo u srdce, když její dcerka, tak otci podobná byla.

Mlčela odpovědi ani slov na tohle nikdy neměla.

„Možná kdyby nebyl čas, tak by lidé nemuseli odcházet anebo kdyby se šlo vracet… Tak bychom mohli brát chyby zpět.“ zamyšleně pravila Alenka, jenž své jméno už dávno ztratila. Sama netušila, jak se opravdu jmenuje, jen to, jak jí říkali, si pamatovala.

Náhle mužský křik. Ožrali, co rozum svůj u skleniček alkoholu ztratil. A po té výstřely dva. Jeden ženu s kruhy a vrásky trefil do nohy a druhý, leč nemířil muž vůbec dobře, dívce bledé život vzal.

Té dívce, co v hlavě svůj svět měla, tak nádherný a bláznivý, že uvěřit se tomu nedá. Dívce milé, avšak ostatním jen pro srandu. Snad dívka konečně najde své jméno a s ním i ten svět, kde se bude mít dobře. Žena se nad svou dcerou sklání, zraněná noha, nezraněná, lituje svého rozhodnutí. Neměli utíkat, mohla ještě žít. Neměli jít sem, mohli jít na bezpečnější místo a ne na nádraží, kde je ten bídák rychle najde. Však slzy už její dceři život nevrátí.