Otevřená zpověď české tchyně...

„Tak co, mami, můžeš ji zítra pohlídat?“ ozvalo se z telefonu. Hlas mého syna Tomáše zněl nervózně, skoro provinile. Věděla jsem, že za tím není jen obyčejná prosba. Vždyť posledních šest let jsem byla v životě jejich dcery Elišky spíš cizincem než babičkou.

„A co na to Jana?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď už dávno znala. Jana, moje snacha, mě nikdy neměla ráda. Od začátku dávala najevo, že si přeje, abych byla co nejdál. Prý abych se nepletla do výchovy. Prý abych Elišce „nepředávala staré vzorce“. Nikdy mi neřekla do očí proč, ale cítila jsem to z každého jejího pohledu, z každého krátkého setkání na chodbě jejich bytu v Modřanech.

Vzpomínám si na den, kdy se Eliška narodila. Stála jsem před porodnicí v Podolí s kyticí růží a malým plyšákem. Tomáš mi volal: „Mami, máme holčičku!“ Srdce mi poskočilo radostí. Ale když jsem přišla na návštěvu, Jana mě sotva pustila dovnitř. „Eliška je unavená, potřebuje klid,“ řekla a zavřela dveře dřív, než jsem stihla cokoliv říct. Od té doby jsem Elišku vídala jen na rodinných oslavách – a i tam jsem měla pocit, že jsem spíš host než babička.

„Jana má od pondělí práci,“ pokračoval Tomáš do telefonu. „Potřebujeme pomoct s hlídáním.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem jim dobrá? Po šesti letech? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem nabízela pomoc – když byla Eliška nemocná, když Tomáš s Janou jeli na dovolenou, když potřebovali pohlídat psa. Vždycky mě odmítli. „To zvládneme sami,“ říkali. A teď?

„Samozřejmě přijdu,“ odpověděla jsem nakonec. Co jiného bych mohla říct? Je to přece moje vnučka.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky. Jak jsme s manželem Petrem plánovali, že budeme jezdit s vnoučaty na chalupu do Jižních Čech. Jak jsme chtěli učit Elišku houbařit a péct bábovku podle rodinného receptu. Petr už tu není – odešel před třemi lety po těžké nemoci – a já zůstala sama se svými nenaplněnými sny o rodině.

Ráno jsem si oblékla svůj nejlepší svetr a koupila Elišce čokoládového zajíce. Když jsem zazvonila u dveří Tomášova bytu, otevřela mi Jana. Její výraz byl chladný jako vždy.
„Dobrý den,“ řekla stroze.
„Dobrý den, Jano,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.
Eliška stála za ní a dívala se na mě nesměle. Byla krásná – dlouhé hnědé vlasy po Tomášovi a oči jako dvě studánky.
„Ahoj Eliško,“ řekla jsem tiše.
„Ahoj,“ pípla a schovala se za mámu.
Jana mi podala seznam: „Tady máš rozpis – kdy má jíst, co může a nemůže jíst, kdy má jít ven, kdy spát. Prosím tě, žádné sladkosti a žádné pohádky na tabletu.“
Přikývla jsem. Věděla jsem, že nemá cenu odporovat.
Když Jana odešla do práce a Tomáš za ní zamával z chodby, zůstaly jsme s Eliškou samy. Seděla na koberci a skládala puzzle.
„Chceš si hrát?“ zeptala jsem se opatrně.
Pokrčila rameny.
Sedla jsem si vedle ní a začala jí pomáhat. Po chvíli se trochu uvolnila.
„Babičko… ty umíš péct bábovku?“ zeptala se najednou.
Srdce mi poskočilo radostí.
„Umím! Chceš ji někdy upéct spolu?“
Přikývla. Poprvé za šest let jsem měla pocit, že mezi námi vzniká pouto.
Ale pak přišla Jana domů dřív. Ve dveřích ucítila vůni kakaa – udělala jsem Elišce kakao k svačině.
„To je kakao?“ zeptala se ostře.
„Ano… Eliška chtěla…“ začala jsem vysvětlovat.
„Říkala jsem žádné sladkosti!“ zvýšila hlas.
Eliška se rozplakala.
Tomáš přišel z práce o chvíli později. Slyšel hádku už ve dveřích.
„Co se děje?“ zeptal se unaveně.
Jana na něj vyjela: „Tvoje matka nerespektuje moje pravidla!“
Stála jsem tam jako malá holka přistižená při lži. Cítila jsem se ponížená a bezmocná.
Tomáš mě vzal stranou do kuchyně.
„Mami… prosím tě… snaž se to vydržet kvůli Elišce,“ řekl tiše.
„Já vím,“ odpověděla jsem zlomeně.

Další dny byly podobné. Každý můj krok byl pod drobnohledem. Každé slovo mohlo být špatně vyloženo. Připadala jsem si jako služka, ne jako babička. Ale kvůli Elišce jsem to vydržela.
Jednoho dne jsme šly s Eliškou do parku. Sedly jsme si na lavičku a povídaly si o škole, o kamarádech, o tom, co by chtěla dělat o prázdninách.
„Babičko… proč k nám nechodíš častěji?“ zeptala se najednou.
Zamrazilo mě.
„To musíš říct mamince,“ odpověděla jsem opatrně.
Eliška sklopila oči: „Maminka říká, že jsi moc stará a že všechno děláš špatně.“
Zatajila jsem dech. Tak takhle o mně mluví doma?
Večer mi Tomáš volal: „Mami… Jana je naštvaná, že jsi Elišce dovolila jít na houpačky bez čepice.“

Chtěla jsem křičet: „Vždyť bylo dvacet stupňů! Nejsem blázen!“ Ale místo toho jsem jen mlčela.
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Jsem opravdu tak špatná babička? Nebo je to všechno jen hra moci?
Jednou večer mi Jana napsala zprávu: „Od příštího týdne už tě nepotřebujeme.“
Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Najednou bylo po všem. Zase mě odsunuli stranou – tentokrát ještě víc než předtím.
Seděla jsem u stolu s hrníčkem čaje a dívala se do prázdna. Přemýšlela jsem o tom všem – o svých chybách i o tom, co bylo mimo mou kontrolu.
Možná nejsem dokonalá babička. Možná dělám chyby jako každý jiný. Ale nikdy mi nebylo dovoleno být skutečně součástí života své vnučky.
A teď mám být já ta špatná? Nebo jen oběť rodinných her?
Možná bych měla být tvrdší… nebo naopak víc ustupovat? Kde je vlastně hranice mezi láskou a sebeobětováním?
Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že chyba je ve mně – nebo v tom, jak fungují dnešní rodiny? Zdroj Facebook