O KRÁSNÉ VIOLETĚ

Za dvěma horama a třema údolíma od našeho města, byla jedna malá, stará dřevěná chaloupka, ve které žila dívka Violeta. Byla velmi krásná, měla černé husté vlasy jako havran a oči modré jako nejjasnější nebe. Pro její krásu ji však ostatní považovali za čarodějku. Znala sílu bylinek. Různými kombinacemi vývarů, pomáhala všem zvířátkům v lese. Ve své chalupě, uprostřed borového lesa, žila sama, společnost jí dělala jen její malá černá kočka Carmen. Vždy, když se Violeta spolu se svou kočkou na rameni vydala do blízké vesnice nakoupit jídlo či bylinky na trh, vesničané se třásli hrůzou. Byla sice krásná, ale oni se její krásy a kouzel velmi báli. Říkalo se o ní totiž, že právě pro svou krásu zaklela svého přítele, mladého chlapce Lukase, který zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl. Jenže Violeta léčila jen bylinkami, začarovat někoho doopravdy neuměla. Nikdo to však mladé dívce nevěřil. Dívka přitom měla srdce na správném místě a toho chlapce měla moc ráda. Lukas, který zmizel, byl mladý, zdatný a silný a spolu s Violet vyrůstali ve vesničce. Všichni se divili, jak může být někdo tak krásný jako Violet, a připisovali jí každou špatnou věc, která se ve vesnici udála. Celá vesnice obviňovala právě jí, že ona může za to, že Lukas zmizel. Mladá černovlasá dívka ze žalu utekla do lesa, kde svůj smutek z odsouzení od vesničanů a ztráty nejlepšího přítele, prožívala sama v chaloupce. Věřila jí jen její věrná kamarádka, kočička Carmen. Neměla totiž nikoho, kdo by jí opravdu věřil, protože Lukase milovala a nic by mu neudělala.
Jednoho dne si Violet v chaloupce míchala léčivé bylinky, kterými se snažila vyléčit raněného ptáčka, kterého ráno našla v lese u své chaloupky. Namíchala rozmarýn, heřmánek, přidala ještě směs všelijakých bylinek a potřela tím poraněné křidélko malého ptáčka. „Děkuji za záchranu,“ promluvil najednou malý ptáček. Violet se lekla, prohrábla si své husté černé vlasy a podívala se na malého ptáčka, kterého stále držela v dlani. „Ty umíš mluvit?“ zeptala se překvapeně a pohladila ptáčka po peří. „Ano,“ odpověděl štěbetavě ptáček a začal vyprávět překvapené Violet i její kočce Carmen svůj příběh: „Nejsem ledajaký ptáček, jsem člověk. Před mnoha lety jsem se vydal hledat diamant, který jsem chtěl darovat své lásce. Jenže diamant hlídala zlá ježibaba, která mě zaklela do ptáčka,“ odvětil smutně. Violet se rozhodla, že ptáčkovi musí pomoci. Modrooká Violet se zamyslela a chtěla mu za každou cenu pomoci. Vyskočila na nohy a začala běhat po své malé chaloupce, když vtom se její kočka Carmen posadila na kouzelnou knihu ležící na stole.
„Jé! Děkuji Carmen za pomoc,“ odpověděla Violet a začala listovat ve své kouzelné knize a u toho přemýšlela, jak by malému ptáčkovi pomohla. V knize žádné kouzlo, které by pomohlo ptáčkovi, nenašla, žádné bylinky by nedokázaly prolomit kletbu. Smutně se posadila a hleděla na malého ptáčka. „Kdybych jen věděla, jak ti pomoci,“ odvětila smutně, až se jí jedna malá nešikovná slzička rozkutálela po líci a kápla na malého ptáčka, který jí ležel na klíně. Vtom se stalo něco nečekaného. Objevil se velký kouř a najednou před Violet nebyl malý ptáček, ale stál tam on, mladý kluk – její Lukas. „Lukasi, jsi to ty?“ řekla Violet jemným hláskem a vrhla se Lukasovi do náruče. „Tvoje slza mě zachránila, moje přemilá, krásná Violetko!“ řekl Lukas. A právě pro Violet chtěl chlapec třpytivý diamant, což se mu však nepodařilo, kvůli zlé ježibabě. Violet a Lukas se konečně šťastní a spolu, ruku v ruce, vydali do vesnice. Carmen si vesele poskakovala před nimi. Ve vesnici nikdo nevěřil vlastním očím!
Brzy se konala velká svatba. Právě jejich pravá láska otevřela oči vesničanům, kteří si uvědomili, jak mladé dívce křivdili. Vesničané se omluvili krásné Violet a ona jim odpustila. Všichni se radovali, veselili se spolu s nimi, slavili totiž to, že pravá láska nerozbila jen kletbu, ale také otevřela srdce těm, kteří to skutečně potřebovali.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.