Povídky Ivan Bunin

Vražednice

Dřevěný dům s mezaninem v Zamoskvorečí. Čisté okenní tabule;
natřený pěknou modravou barvou. Před ním dav lidí a velký,
úřední automobil. Otevřenými venkovními dveřmi je na schodech
do patra vidět šedý kobereček s červeným běhounem. A celý dav
tam zírá jako u vytržení, je slyšet zpěvavý hlas:
„Tak je to, lidičky, zabila ho! Mladá vdova, z bohaté kupecké
rodiny… Že prý ho vášnivě milovala. On ale měl zálusk jen na
její majetek, tahal se hned s tou, hned s onou. A tak si ho k sobě
pozvala na rozloučenou, hostila ho, víno mu nalévala, pořád jen
opakovala: ‚Nech mě, ať se na tebe dobře podívám!‘ a když pak byl
opilý, vrazila mu nůž do srdce…“
Okno v mezaninu se otevřelo, čísi ruka v bílé rukavičce dala
znamení automobilu. Motor zahučel, lidé se rozestoupili. A tu se
objevila ona – nejdřív štíhlé nohy, pak šosy sobolí pláštěnky, a konečně
celá, v plné parádě – plavně, jako by šla do kostela, pod svatební
korunu, začala scházet po schůdkách. Bílá a zavalitá, černé
oči a černá obočí, hlavu nepokrytou, hladce učesanou, s pěšinkou
uprostřed, v uších se jí houpou a třpytí dlouhé náušnice. Tvář má
klidnou, nezachmuřenou, na rtech vlídný úsměv – pro všechny
shromážděné… Nastoupila do vozu, sedla si, za ní nastoupili
policejní úředníci, člověk v pohodlném plášti přísně a s nelibostí
pohlédl na zvědavce; bouchla dvířka, vůz se prudce rozjel…
A všichni za ním zírají jako u vytržení:
„Že na to ale šlápli, že odfrčeli!“