Snítka záporníku Alžběta Roztočilová

„Kam chceš jít?“ zeptal se s unaveným povzdechem velitel stráže.
A můžu jít s tebou?
Alindra pokrčila rameny.
„Chceš, abych věřil, žes ukradla prastaré transportní kouzlo bez
jakéhokoli plánu?“ zamračil se na ni, a když se začala nadechovat,
rychle ji zarazil. „Jistě, jistě, jako členka Stolce vysoké magie si
můžeš listovat, jakými kouzly chceš, ale tohle bylo za sedmi dveřmi,
zapečetěné a prakticky s velikým nápisem Nebrat na obálce.
Ušetři mě technikálií. Je ti skoro třicet, takové klukoviny už máš
přece za sebou.“
Alindra se znovu nadechla k technické poznámce, když však
viděla velitelův útrpný pohled, slitovala se nad ním. „Dobrodružství,“
pronesla entuziasticky. „Máš pravdu, je mi skoro třicet,
vyšplhala jsem se na Stolec vysoké magie, otec mi lemuje chodby
nápadníky a těší se na vnoučata, zatímco matka si v kalendáři
nenápadně značí příznivé dny pro svatbu… a já s tím v zásadě
nemám problém, ale když tě doma čeká kolíbka a uplakaná tvářička,
těžko se můžeš vydat na výpravu do Trhavých hor nebo se
projet po Mizejících řekách. Zmizet na neurčitou dobu je zkrátka
nezodpovědné.“
Velitel stráže vykulil oči. Její nadšení ho skoro zbavilo masky
přísnosti. „Chceš se vypravit –“
„Ne. Nebo možná ano. Dobrodružství, Tuli, dobrodružství,“
rozesmála se mladá žena. „Ptáš se mě, kam se chci vydat, ale jsou
přece jiná, podobně precizní kouzla…“
Téměř viděla, jak se velitel stráže v hlavě probírá katalogem
transportních kouzel. Jenže než se stačil prolistovat k odpovědi,
zvenku k nim dolehla ohromující rána a místnost se otřásla. Vrhli
se k oknům na protilehlých stranách místnosti a jali se pátrat,
odkud výbuch vyšel.
„Budova experimentální magie to není!“ hlásila Alindra překvapeně.
„Ne, je to z křídla Ústavu stabilních lektvarů,“ souhlasil Tulius
chmurně a odvrátil se od okna.
Zatímco se spěšně navlékal do ochranného obleku, Alindra se
přesunula k jeho oknu a vyhlédla na oblaka fialového dýmu, která
z budovy stoupala. „Páni, co ti tam vyváděli?“
„Slib mi, že se odsud ani nehneš, dokud se nevrátím!“
„Hm, myslím, že to neudělám,“ potřásla hlavou.
„Skvělé, díky,“ zamumlal, zapínaje si poslední přezku a v duchu
listuje jiným katalogem, tím s kouzly protektivními. Význam jejích
slov k němu doputoval až o pár vteřin později. „Lin!“
Usmála se na něj a z očí jí koukala čertovina. Otevřela dveře
a gestem ho vybídla k odchodu. „Pospěšte, pane veliteli, práce
čeká.“
Po návratu z místa činu skutečně našel svou kancelář temně prázdnou.
Alindra vždy zářila jako slunce. Možná by se jí měl konečně
zeptat…
S povzdechem se sesunul za pracovní stůl a jal se studovat
snímky a výpovědi svědků. Po víkendu se bude muset sejít s vedením
a předložit zprávu o postupu vyšetřování, ne‑li o jeho závěru.
Magické nehody představovaly bolehlav, který nepřál nikomu; výhodou
jeho pozice však bylo, že už protokoly nemusel psát, stačilo
je pročítat a shrnovat do závěrečných zpráv.
Podle prvních zjištění se zdálo, že na vině bylo ignorování
základního pravidla Vždy konzultuj orákulum. Co na tom, že se
před ním skvěla zářná jednička, že stálo na začátku každé knihy
kouzel a že jej nutili recitovat studenty na začátku každé hodiny
celý první semestr. Páni akademici přece vždycky věděli všecko
nejlíp, takže když jednou nekonzultovali, nic se přece nedělo.
Nic, kromě toho, že když profesor etického zlatodějnictví předváděl
studentům protilék na Midasovu kletbu, která příliš horlivé
zlatodějce často postihovala, nepozastavil se nad tím, že výpary
mají sytě růžovou barvu, namísto obvyklé šmolkové. Ještě že se
alespoň řídil druhým pravidlem Nikdy nezkoušej na živých, cos
neozkoušel na první věci vpravo. Tou byl zezlátlý tyglík – inu…
neodzlátl, stal se z něj tygřík.
Nic, kromě toho, že hostující profesorka přednášející o výhodách
a nevýhodách užívání magických bylin, ujištěna o naprosté
bezpečnosti ledničky uchovávající tyto byliny, požila před zraky
studentů kořen božské móly a jejím účinkům se nestačila divit
ani ona, ani studenti, kteří si pro jednou draky nemuseli pouze
představovat. Její asistent se před asistovanou davovou halucinací
pokusil zachránit skokem z okna učebny a před vážným úrazem
ho zachránil jen oživlý plot pod okny.
Nic, kromě toho, že když profesorka aplikované mytologie a její
studenti zahlédli pobíhat po trávníku tygra a draka, odvěké to
rivaly, podlehli nejprve hromadnému nadšení a posléze hromadné
panice. Vzduch se zaplnil rozčileně vyřčenými kouzly, která
se špatně snesla s již i tak vyhrocenými narušenými magickými
fenomény, a ze všech tří probíhajících kurzů se bryskně staly
dys‑kurzy.
K výbuchu došlo záhy. Pracovní teorie zněla: profesor zlatodějnictví,
vyveden z míry a míru zřejmě ani neznaje, pokusil se
zpacifikovat neposlušný lektvar celou lahvičkou neutralizátoru…
který za daných okolností zafungoval jako katalyzátor. Záporník
zapomenut.
Za studentských let se Tulius nejednou sešel s přáteli a experimentovali
s kouzly i lektvary a… na záporník nikdy nezapomněli.
Alindra by je nenechala.
Tulius se začetl do zprávy hlavní lékařky, ale skoro ji nevnímal.
Záporník. Nenápadná, leč snad nejmagičtější ze všech magických
bylin. Stačila jí špetka a všechny nežádoucí vlivy jako by nebyly.
Spolehlivější než neutralizátor, použitelná nejen v lektvarech, ale
i v kouzlech. Záporník…
Alindra by na záporník nezapomněla.
Potřásl hlavou, ale Alindřin úsměv ho vytrhl ze soustředění
stejně jistě, jako mu už roky bránil v usínání.
Alindra by na záporník nezapomněla.
Že ne?
Zvon na hodinové věži začal odbíjet čtvrtou. Tulius měl mít
padla. Možná by ale měl zprávu dočíst…
Alindra by na záporník nezapomněla, že ne?
Ale kdoví, kam se vydávala. Ještě stále nenalistoval tu správnou
stránku ve svém vnitřním katalogu, ale Alindra si to kouzlo
nevybrala náho–
Byl na nohou dřív, než dozněl třetí úder. Dveře za ním zapadly,
ještě než se rozezněl čtvrtý.
Tulius si nemyslel, že má nějaké speciální schopnosti, ale kdyby si
přece jen musel jednu vybrat, bylo by to nalézání Alindry ve dne
v noci. Znal všechna její oblíbená zákoutí. Neomylně zamířil do
čtvrtého patra. Okna věžičky nebyla prosklená a foukalo tam jako
blázen, ale skoro nikdo o ní nevěděl.
Místnůstka byla prázdná. Jen proti moři se cosi třepotavě
blyštělo. Natáhl ruku a –
„Hej! Tohle je moje kapesní dimenze! Není slušné vstupovat bez
pozvání!“ ohradila se Alindra, aniž by zvedla hlavu od svých poznámek.
Vlastně, zvedla ji, ale jen proto, aby si překontrolovala čáry na
zemi a něco na divoce vířícím portálu visícím ve vzduchu za ní.
Tulius pokorně sklonil hlavu. „Promiň…“
„No co už s tebou,“ povzdechla si.
„Pořád jsem přemýšlel, čím se tohle kouzlo liší od jiných transportních
kouzel. A pak se jim povedl ten výbuch – neuvěřitelná
souhra náhod, mimochodem,“ podotkl Tulius, rozhlížeje se po
dimenzi. Byla docela malá. Kromě magického šišoidu na zemi
a portálu v ní hnízdilo jen několik dřevěných beden, nepochybně
se zásobami. Byla v ní zima.
„Nemám s tím nic společného,“ ohradila se Alindra.
Velitel stráže pozdvihl ruce. „Já vím. Ale pomohlo mi to pochopit,
proč mi nechceš říct, kam se chystáš a proč to muselo být tohle
kouzlo… Má v sobě náhodnostní složku!“
Mágyně se rozzářila jako sluníčko. „Volitelnou!“ pozdvihla prst.
„Chci se přece vrátit sem.“
„To jsem rád,“ usmál se a zkoumavě přehlédl její šišoid.
Alindra zaklapla svůj zápisník a upřela na Tulia vyzývavý pohled.
„Podej mi drcený řebříček, prosím tě, je v té horní bedně.“
Pan velitel stráže zaváhal. Jenže… už měl po práci a už se rozhodl.
Když nahlédl do bedny, pohled mu padl na svazeček jiné
sušené byliny.
Podal Alindře dózičku a vzal snítku do ruky.
„Erupce na Slunci, magnetická bouře, rezonance a tak. Profesor
zlatodějnictví zapomněl zkontrolovat podmínky, přestože mu orákulum
včera řeklo, že budou nevyzpytatelné, a nepřidal do lektvaru
záporník, aby se to vykrátilo a… no, to byl začátek toho všeho. Zbytek
se ještě vyšetřuje…“ oznámil, aby zahnal nervozitu.
„Oh!“ Alindra posypala šišoid řebříčkem a dózičku si uložila do
mošničky na opasku. Vykročila k portálu.
Tulius k ní natáhl ruku se záporníkem a vyhrknul: „Když půjdu
s tebou, vezmeš si mě?“
Alindra se překvapeně otočila a automaticky od něj bylinku
převzala.
Tulius zamrkal.
Mágyně se zasmála a přičichla si k záporníku. A zasunula si
ho do vlasů.
Tulius sklopil pohled k šišoidu. Když zamhouřil oči, konečně
si všiml, že se křídové čáry třpytily stříbřitou barvou záporníku
v akci. Samozřejmě že Alindra na záporník nezapomněla!
„Ani jsi mě nepozval na večeři!“ potřásla hlavou pobaveně.
Velitel stráže mimo službu nezmínil všechny ty večeře, které
sdíleli a mnohé z nichž nejenže financoval, ale také připravil,
a místo toho jí oplatil drzý úsměv. „Vezmu tě na večeři na druhé
straně,“ kývl hlavou k portálu.
Alindra cítila, jak jí do tváří stoupá horkost, a nehodlala riskovat,
že si toho Tulius v příšeří kapesní dimenze všimne. „Co když
tam nebude restaurace?“
Tulius pozdvihl obočí. „To by mě snad mělo zastavit?“
Alindřin úsměv povýšil svou září na úroveň supernovy. Neřekla
už ani slovo, jen kývla hlavou směrem k portálu a zacouvala do něj.
Tulius nezaváhal.