Povídky Ivan Bunin

Mládí

Student měl velký a rovný nos, celý byl jakoby ztuhlý a pravoúhlý,
vysoký, nosil dlouhý, v ramenou široký tříčtvrteční kabát z tmavozeleného
sukna, úzké kalhoty se štruplemi (střižené jako k uniformě)
a elegantní botky, jaké se nosily v době Mikuláše II. Student byl stálým
hostem, vítaným návštěvníkem mnoha bohatých salónů – vždy plný
života, vždy ochotný prokázat laskavost či úsluhu, neustále v předklonu
a zářící uhlazenou pěšinkou. Objevoval se v divadlech na premiérách
a po nich u Coeba, spřátelil se a začal si tykat – zcela nenápadně
a přirozeně – s leckým ze zlaté mládeže, která tam chodívala…
Jednou ale přijel do Petěrburgu jeho krajan, spolužák z penzského
gymnázia, a s houževnatostí venkovana ho začal hledat:
vyšlo najevo – za prvé –, že student bydlí bůhvíkde, někde na šlisselburské
silnici. Když tam krajan s námahou doputoval, vešel
do velice hlubokého dvora, obklopeného obrovskými cihlovými
budovami, z nichž ponuře vyhlížela nesčetná holá okna malých
bytů. Dlouho chodil a hledal domovníka, dlouho se na prahu suterénního
domovnického bytu informoval, kde tu bydlí student
ten a ten; až vyšlo najevo – za druhé –, že bylo třeba ptát se nikoli
na byt studenta, ale té a té vdovy, jeho matky, neboť student bydlí
u ní, právě tak jako jeho sestra, jejíž manžel sedí v blázinci.
Poté spolužák konečně nalezl průjezd číslo devět, přesněji řečeno
obyčejný zadní vchod, a nekonečně dlouho stoupal do šestého
patra po příkrém a tmavém schodišti, kde na jednom odpočívadle
nehybně seděli naproti černé kočce dva šedí kocouři: kočka vypadala
jako oblečená do parádního smutku – s bílými tlapkami a huňatými
bílými prsíčky – byla čistá a vypasená, spokojeně a rozkošnicky
se choulila, mžourala přezíravě a ospale, kocouři ale byli hubení,
rozježení, seděli ve střehu, se zdviženými hřbety, nespouštějíce z ní
úzké, zlé oči, a bylo vidět, že jak oni, tak kočka tam sedí už hezky
dlouho a jsou s to prosedět tam třeba ještě den a noc. A v šestém
poschodí mu neotevřeli hned – po zazvonění, jak to v podobných
bytech bývá časté, ozval se za dveřmi polekaný ženský hlas: „Mami,
někdo zvoní!“ – a kdosi kamsi přeběhl, něčím zapleskal. Když pak
otevřeli, octl se host v miniaturní předsíni, tváří v tvář postarší
ženě, která při vší mírnosti svého zevnějšku stoupla si nicméně tak,
jako když je odhodlána ke všemu jinému než k tomu, aby pustila
hosta dál. Byla to žena už šedivějící a celá nějaká rozměklá.
„Co si račte přát?“ zeptala se zdvořile, ale neochvějně.
A host zadrmolil:
„Promiňte, bydlí tu student ten a ten?“
„Bydlí. Dovolte ale, abych se zeptala – v jaké záležitosti k němu
jdete?“
„Já totiž jsem jeho krajan, spolužák z gymnázia…“
„Promiňte, ale nějak se na vás nepamatuji, Znala jsem všechny
Vítovy spolužáky, ale vás že bych…“
A tehdy dítě, které stálo za ní a schovávalo se jí za sukni, zakrývajíc
si tvář mřížkou z prstů, ale přes prsty upřeně pozorujíc hosta,
se pojednou mrzutě, s nechutí a s odporem dalo do pláče, přesto
však ho pozorovalo dál…
Dál pak vyšlo najevo, že student bydlí v překvapivě úzkém
a dlouhém pokoji, a přitom tak studeném, že i ze vzduchu v něm
bylo patrné, jak je ten pokoj studený. Mezi dvojitými rámy jediného
okna ležela silná vrstva laciné šedavé vaty, ale proto v něm
nebylo o nic tepleji. Zato pořádek tu ve všem panoval k pohledání:
na podlaze nikde ani smítko, železná postel pokrytá tvrdou šedou
přikrývkou bez jediného záhybu, skripta a knihy – mezi nimi Toussaintova
učebnice francouzštiny pro samouky – leží s dokonalou
symetrií srovnané na stolku, zděděný, v ramenou široký tříčtvrteč–
ní kabát visí na dřevěném ramínku na zdi za čistým prostěradlem,
botky à la Mikuláš II. se lesknou pod ním napjaté na kopytech.
A student byl doma docela jiný než ve společnosti a v salónech:
přívětivý, ale strohý, zasmušile vážný. A pořád někam pokukoval
z toho svého studeného okna. A z okna, z výšky šestého patra, bylo
daleko vidět: ploše se bělaly nekonečné zasněžené pláně – něco tak
fádního a nanicovatého, že je to možné jen v okolí Petěrburgu.