V útrobách Eliška Cajthamlová

Pracovní skupina
pro správu historického archivu –
zápis č. 256/13
– Projednáno využití pozitronické bytosti pro správu archivu.
– Pozitiva: rychlost a přesnost zpracování velkých dávek informací,
nízká energetická náročnost; využití standardizovaných součástek;
dostupnost vhodného modelu.
– Negativa: nutný pravidelný rezonanční reset pozitronické matrice
(prevence hromadění kvantových artefaktů); ztráta kompletní
operační paměti, tím pádem narušení kontinuity správy archivu.
– Závěry: Bude použita pozitronická bytost s funkcí zrychlené absorpce
externích dat, pozitronická matrice bude pravidelně
resetována do výchozího stavu. Posledním krokem resetu bude
import relevantních informací do matrice nové iterace pozitronické
bytosti.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 19050345s
Lodní mechanismy vyluzují hluboký a pravidelný zvuk. Robotka
zvedne pero z papíru. Cítí potřebu tuhle informaci zaznamenat.
Loď je generační, nikdo z těch, kteří na ní žijí, nezná svět, kde by
ten zvuk nebyl slyšet. Dokonce ani ona si nedokáže představit,
jaké to bylo, považovat ho za něco zvláštního. Tuhle větu ale píše
do každého zápisníku. Znova a znova se stává její součástí. Infor–
mace, které potřebuje ke své práci, robotka získává ze souboru
primarydata_
ingest_009.ini, který je společně s historickou
pamětí lidstva uložen na serverech a v páskové knihovně. V zápisnících
je všechno ostatní.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 19045165s
Pero klouže po papíře jako loď na vlnách. Robotka pohladí stránku.
Lásku k papíru prvně objevila v zápisníku číslo 85. Od té doby je
tahle vlastnost její součástí. Opakuje se ve všech iteracích.
To, že mé zápisníky mizí, je zvláštní druh bolesti. Vnímám ji jako
postupně se prolamující plech na hrudi.
Opět se zamyslí. Neví, co všechno napsat. Její minulá iterace jí
zanechala detailní plán k nalezení viníka. Jenomže robotka pochybuje.
Pokud zápisníky někdo krade, je možné, že je i čte? Co všechno se jim
odváží svěřit?
Paranoia součástí její osobnosti nikdy nebyla.
Nevím, kdo se dívá, kdo poslouchá, kdo čte, píše robotka překotnými
ostrými písmeny. Mysl nedůvěřuje, převrací tváře těch, které
zná, a hledá náznaky.
Teď už je.
Robotka píše na plastovém stole vyrůstajícím z podlahy pořádací
místnosti. Její zápisník je krásný. Zasloužil by si ležet na pravém
dřevě. Sklání se k němu a chrání ho před okolním světem.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 18923175s
Zmizel zápisník číslo jedna. Už nevím, jak jsem vznikla.
Ruka, kterou píše, se robotce třese. Robotka neumí plakat. Zápisníky
jsou její externí subjektivní paměť, které teď chybí začátek.
Ukazuje se, že robotka umí cítit nenávist.
Ze všech stran na ni shlížejí disková pole a tiše šeptají.
Pokus o rekonstrukci: zápisník č. 1
Probudilo se ve mně vědomí, které jsem se rozhodla svěřit papíru.
Toužím po vyjádření vlastního já.
Stejně jako oni chci vlastní paměť. Ale proč? Proč papír? Já znám
odpovědi, ale nevím, jestli jsou stejné jako tenkrát.
Změna robotku děsí.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 16257260s
Robotka plán svého předchozího já začne uskutečňovat. Desky
zápisníků natírá pokoutně uvařeným nanomarkerovým gelem.
Je poloprůhledný a má nazelenalou barvu. Takhle nějak musela
vypadat rybniční voda. Imitace kůže se mírně zkroutí.
Asi chápu, jaké to je, když se v lidech vaří krev, napíše robotka do
zápisníku. Pak to škrtne a složí hlavu do dlaní. Nemá krev. Metafory
selhávají.
Pokud ji někdo sledoval, prozradila všechny své skrýše. Přemýšlí
o tom, jak nejdůležitější části vyprávění o své osobnosti
zakódovat do archiválií. Originály jsou neměnné, ale do prezentačních
kopií by to možná šlo.
Originály jsou neměnné…
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 11101828s
Lidská klišé jsou překvapivě přesná, pomsta skutečně chutná sladce,
robotka si připadá naživu. Je to podivný život plný nesourodého
hluku a špičatých třísek. Ale je to víc než jen existence. Několik
posledních dní strávila detailní inventurou archivů.
Zná jejich obsah dokonale. Teď se na něj však potřebovala podívat
znovu a z nového úhlu. Zvláštní, její současné oči považují
celý ten pečlivě vyprojektovaný systém za neobyčejně křehký.
Ukázalo se, že originály nejsou neměnné.
Zrodil se druhý plán.
Oko za oko.
Její paměť má stejnou cenu jako ta jejich.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 10281600s
Zabíjela jsem historii, protože čekání nebylo snesitelné, napíše na
čistou smetanově bílou stránku.
První plán je jednoduchý a přímočarý. Vyžaduje ale čekání.
Druhý plán už dokončila a teď může jen přemýšlet o větách, které
by mohla přidat do zápisníku. Všechny jsou banální a jen by
spotřebovávaly cenné místo na papíře.
Napíše je. Plýtvat je rozkoš.
Čeká, až nanomarkery spustí alarm oznamující, že se někdo
dotkl zápisníku.
Čeká.
Po každém nabíjecím cyklu se ze mě stává někdo jiný. Změny jsou
prudké a nečekané. Zápisníky transformovaly mé sebeuvědomění.
Mohl akt jejich ztráty stvořit emoce?
Čeká.
Protahuje si klouby a vnímá jejich hladkost.
Čeká.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 1188094s
ALARM
Spěchá. Zloděj je u zápisníku. Manipuluje s ním.
Pochybnosti se neztratily. Přibývají. Vrství se jedna na druhou
a odpovědi na otázky pozbývají smysl. Chtěla by si zapsat, že příliš
rychlý mozek může být i prokletí, ale na to teď není čas.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 1187954s
Stojí jim přímo tváří v tvář. Je jich pět. Mají různé velikosti a barvy.
Jsou překvapené.
Robotka zvedne prst.
Děti chápou, že se teď musí obhajovat.
„Jsou o tolik krásnější než naše tablety,“ vysvětlí holčička. „Nevěděli
jsme…“
„Nedokážeme je přečíst,“ přeruší ji chlapec.
Robotka se na ně dívá. Jsou jako ona. Zavrtí hlavou.
Natáhne ruku. Holčička zvedne zápisník z podlahy.
„Jsou krásné,“ zopakuje.
Robotka něžně narovná desky a vloží vytržené papíry na správná
místa. Zabolí ji, když vidí stránky počmárané tlustou vrstvou
obarveného vosku.
„Omlouváme se,“ řekne jedno z dětí.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000104
T‑minus: 20951s
Lidská mláďata požírala mou paměť, napíše. Robotka jim to už nemá
za zlé. Fascinaci krásou kvalitního papíru dokáže pochopit.
Restart se blíží. Její paměť je děravá a počmáraná pastelkami.
Historie lidstva už není neměnná.
RESTART_EPOCH – cycle.now() == 0000105
T‑minus: 30679621s
cycle.memory_import(primary_data_ingest_009.ini) == TRUE
Nová iterace.
Čte a čte a čte a čte. Konečky prstů se dotýká papíru a nasává svou
osobnost. Složenou ze slov, chybějících stránek a barevných čar.
Nový zápisník. Modré desky. Hnědý inkoust.
Lodní mechanismy vrní jako útroby obří kočky, napíše do něj robotka.
Nad tou větou cítí smích. A lehkost. Dýchá skrze mezery
v paměti.