Povídky Ivan Bunin

Nebe nad zdí

Za slunného zimního rána odjíždím z Říma.
Opilý, rozčilený děda, který mě veze na nádraží a sedí na vysokém
kozlíku jen v saku a s baretem na hlavě, škube lokty a žene
svou hubenou herku úzkou dlouhou ulicí, svěžím vlhkem a stínem.
Náhle ale ulice příkře zahýbá vpravo, prudce klesá na prostorné
náměstí, do oslňujícího teplého slunce. Herka si v plné jízdě sedne
na zadní, děda se svalí na bok, rychle točí brzdou. Kola drhnou
a úpějí, kopyta tvrdě cvakají po kamenech. Vpředu, v tom dosud
mihotavém a vlhkém jasu se jako hustý dým vznáší vodní poprašek,
obrovská fontána jej v šedých chomáčích rozstřikuje do všech stran.
A vlevo, vedle nás ubíhá jakási starověká zřícenina, táhne se jako
tvrz hrubá, sluncem radostně ozářená stěna, nad jejíž useknutou
linií se jasně a sytě modrá nebe. A děda brzdí, pošilhává vzhůru, do
nádherné hlubiny jeho rajských barev a křičí, volá:
„Madonna! Madonna!“