Viktor Dyk Krysař

V

Nad krásným hansovním městem Hammeln, pýchou všech obyvatelů, týčí se vrch Koppel, který jest jejich nemenší pýchou.
V neděli opouštějí měšťané brány města a svátečně vyšňořeni stoupají na Koppel. Stoupání je prudké a pot řine se z jejich čel; ale jak krásný pohled odtud na celé město a na celý kraj!
Stoupati nutno sosnovým lesem, ztemnělým poněkud, a aniž by občané Hammeln chápali, smutným. Ale nejsmutnější les pozbude smutného svého rázu, naplní-li ho veselé a rozvážné hovory kupců hansovního města, ctihodných jejich manželek a dívek a jinochů hammelnských.
Nad touto sférou, vrcholnou pro většinu, poskytuje vrch Koppel jiné možnosti. Vyjdete náhle z lesa. Jdete roztroušenými balvany, zbloudilými sem před staletími. Vše je zde nahé, prosté a veliké. Usaďte se a pohleďte dolů na město. Vyhřívejte se na slunci a užívejte nedělního klidu. Neboť, kdybyste kráčeli dále, dojdete k propasti.
Propast zeje, chladná a hluboká. Nedohlédnete do ní. A hodíte-li tam kámen, padá tak dlouho. Vrch Koppel má své tajemství; propast není prý pouze propastí, ale je cestou. Tak říkají někteří smělejšího ducha, odvažující se až k okraji a zkoumající hádanku Koppelu.
Nikdo však neví.
Říkají pouze, že cesta odtud vede pod zemí daleko. Daleko, daleko přes hory a řeky. Do Sedmihradska až. Ale říkají tak, nevědouce, od koho to slyšeli. Jisto, že nikdo dosud, pokud známo, nedokončil odvážné této cesty, jisto, že nikdo dosud nedospěl tudy do země sedmihradské.
Kteréhosi dne stanul krysař nad touto propastí.
Prošel sosnovým lesem a holým vrchem, kde se hřáli hadi v poledním slunci. Krysaře to pudilo dál a dále.
Stál až na okraji, mnohem dále, než se odvážil kdo z rodáků Hammeln. Stál až na okraji a zdálo se, že mluví s propastí, milenkou sebevrahů.
Jisto je, že propast lákala krysaře; stál nad ní zamyšlen a sám. Občanům v Hammeln nelíbil by se výraz jeho očí; nebyla tu pouze propast, ale byly tu dvě propasti.