Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Muž, který myslil v obrázcích

„Pamatujte si,“ řekl pan vrchní komisař Dubina adjunktovi Ježkovi,
„pamatujte si, že jak se někdo jmenuje Oskar, tak je to lump.“
Adjunkt Ježek se tomu nedivil. Nedivil se už vůbec ničemu, co
pan vrchní komisař říkal. Mezi myšlením obyčejného člověka
a myšlením pana Dubiny byl asi takový rozdíl, jako mezi písmem,
na které jsme zvyklí, a obrázkovým písmem egyptským. Každý
pojem mu byl heslem, pod kterým byl v jeho myšlenkové kartotéce
zařazen list a na tom listu byl namalován obrázek. Mozek pana
Dubiny byl naplněn spoustou sdružených představ, které uváděly
v úžas celé okolí.
Pronesl-li někdo v přítomnosti pana vrchního komisaře slovo
anarchista, dodal pan Dubina: „Hubený.“ To, prosím, byl v myšlenkovém
archivu pod příslušným heslem obrázek hubeného chlapa
a adjunkt Ježek si velmi služebně uškodil, když se pokoušel vyložit,
že není žádného rozumného důvodu pro to, aby anarchista musil
být hubený. Bylo to beznadějné. Ještě beznadějnější by bylo, kdyby
se někdo pokusil zjistit, jak se pan Dubina k té představě dostal.
Bůh suď, jestli někdy ve svém životě hubeného anarchistu viděl,
nebo o něm četl, nebo někoho hubeného za anarchistu považoval,
to byl, prosím, takový obrázek a na tom se nedalo nic měnit. Jinou
představou toho znamenitého muže bylo, že všichni vládní radové
jsou stále na dovolené. Ustavičně. Byl o tom hluboce přesvědčen.
Zdálo by se, že jakékoliv setkání s vládním radou ve službě musilo
by tuto víru zviklat a připravit jejímu vyznavači takový duševní
otřes, jako by byl potkal strašidlo. Ale to se opravdu jen zdálo.
Ve skutečnosti byly pojmové obrázky pana vrchního komisaře
v jeho hlavě bezpečny proti jakémukoliv zásahu zvenčí a v jejich
neměnitelnosti bylo něco velebného. A byly tak všestranné! Jakákoliv
potíž, ať zdravotní, finanční, národohospodářská nebo
vojensko-strategická, dala se jimi řešit. Pan Dubina chodil po
tom Božím světě a s bezmeznou trpělivostí vykládal své obrázky
každému, kdo měl chuť naslouchat. Nenápadný, skromný, celý
jakoby zmačkaný, tichými slovy bořil státní systémy, sepsul všechny
odpovědné činitele, kteří namáhavě zápasili s problémy tak
lehce řešitelnými, ohromil posluchače jednoduchým rozluštěním,
nadzvedl klobouček a odcházel s pocitem, že si velmi škodí tím, že
kdekomu vykládá věci, které by si měl nechat pro sebe. To také
byla pravda, velmi si tím škodil, protože lidé ho začali považovat
za šibala a vtipálka, ačkoliv nikdy v životě nežertoval. Považovali
jeho obrázky za jakési anekdoty, a dokonce se jim smáli.
Jediný, kdo se jim nesmál, byl adjunkt Ježek. Toho ty ustálené
samoznaky pojmů spíše rozčilovaly a jednou ho dokonce poněkud
poplašily. To se tenkrát z malého příručního skladiště v prvém
patře úřadu začalo ztrácet uhlí. Hlásil to panu přednostovi starý
sluha a tvrdil, že to pozoruje už delší dobu. Vyslovil jakési podezření
proti posluhovačce, posluhovačka podezřívala vrátného
a vrátný toho starého sluhu. Pan přednosta podezříval všechny tři,
páni přednostové už takoví bývají. V kancelářích se o tom mluvilo
a nikdo neposlouchal pana Dubinu, který vykládal, že podporování
nezaměstnaných je nesmysl, který stojí hříšné peníze, a že on,
kdyby o tom rozhodoval, zbavil by se nezaměstnaných tím způsobem,
že by je všechny poslal do sousedního státu jako vyzvědače.
Zjistiv naprostý nezájem, odebral se starý pán uraženě ke svému
stolu, podíval se přes okraj brýlí na adjunkta a ptal se, ukázav hlavou
na skupinu polohlasně debatujících kolegů: „Co to tam pořád
mají?“ Ježek neochotně vykládal o tom zloději uhlí. Zloděj uhlí,
myslil si opovržlivě pan Dubina, je jim důležitější nežli názory
starého, zkušeného člověka. Zavrtěl hlavou a hrabal se v nějakém
spise. „Zloděj uhlí, zloděj uhlí, zloděj uhlí,“ říkal si, jako by hledal
ve slovníku. Pak najednou prohlásil: „Jo, jo, kostkované šaty.“ Ježek
zvedl tázavý pohled od práce. „Ano, ano, mladý muži,“ řekl pan
Dubina, „kostkované šaty.“
Oskarové jsou lumpi, anarchista je hubený, zloději uhlí mají
kostkované šaty, myslil si adjunkt rezignovaně. Tebe by tak měli
někam poslat jako vyzvědače, aby už byl pokoj. Potom se začal
Ježek usmívat. To si v duchu představoval pana Dubinu jako vyzvědače
a blázinec, který by vznikl v hlavním štábu, v důsledku
popletených depeší tohoto agenta. Zatím i ostatní zasedli ke svým
stolům a život úřadu se pohyboval ve vyjetých kolejích jako sta dnů
předtím a jako sta dnů potom. Asi za čtyři dny to prasklo a zloděj
uhlí byl odhalen. Celý úřad strnul. Není nutno říkat, že to nebyla
ani posluhovačka, ani starý sluha, a dokonce ne vrátný, protože ty
bychom samozřejmě jmenovali. Z toho, že se pokusíme celou věc
ututlat, usoudí vtipný čtenář, že to nebyl také nikdo z koncipistské
nebo adjunktské chamradě. Bylo by to prostě trapné a budiž nám
prominuto, že nebudeme jmenovat. Je totiž bezvýznamné, kdo
tím zlodějem byl, a důležité je jenom to, co způsobilo, že adjunkt
Ježek zaváhal, nemá-li přece jenom brát průpovídky pana vrchního
komisaře vážně. Když mu byla důvěrně sdělena novina, kdo
byl při zcizování uhlí přistižen, cítil se zprvu příjemně pobaven,
vrtěl hlavou a říkal si pro sebe: „To je neuvěřitelné.“ Pak se zeptal
starého sluhy: „A jak to, prosím vás, nosil?“ „V aktovkách,“ řekl
pan Souček, „v každé ruce jednu, a to se ještě v pět hodin vrátil
a nabral si znovu.“ „To je neuvěřitelné,“ říkal si vesele adjunkt
Ježek, ale najednou mu úsměv strnul na rtech. Chvíli se díval tupě
před sebe a pak se kradmo podíval na pana vrchního komisaře
Dubinu. „To je neuvěřitelné,“ řekl pak do třetice, ale tentokrát to
znělo docela jinak; veselý přízvuk zmizel a byl vystřídán záchvěvem
lehkého zděšení. Pan Dubina pokojně seděl a psal a tvářil se
jako kdykoliv jindy. Ježek polknul naprázdno a jako hypnotizován
vstal a šel. Vyšel na chodbu, míjel řadu dveří, před jedněmi zaváhal,
ale nakonec přece vešel. S pozdravem šel ke stolu koncipisty
Malého a předstíral jakousi úřední záležitost. Během hovoru se
nenápadně podíval směrem ke stolu, u kterého seděl smutný hrdina
celé té uhelné aféry, a kolena se mu zachvěla. Bylo to úplně
absurdní, ale ten pán měl opravdu kostkované šaty.
Toho dne erár na adjunktovi Ježkovi prodělal. Služební doba
byla vyplněna zmatenými úvahami o duševních schopnostech
pana vrchního komisaře Dubiny. Vždyť to, pro Krista Pána, není
možné, říkal si Ježek. Jak to mohl vědět, že má kostkované šaty.
To by ho byl musil vidět a přece by nenechal podezřívat nevinné
lidi, kdyby byl věděl, kdo to dělá. Za chvíli se přistihl, že přemýšlí
o tom, jestli muž sestřenice Olgy je lump. A není, samozřejmě že
není, to, že se jmenuje Oskar, přece nic neznamená. Adjunkt Ježek
se začínal zlobit sám na sebe. V noci se mu zdálo, že ho nějaký
Oskar trápí hladem, protože on, Ježek, má jít do sousedního státu
jako anarchista, a musí tudíž zhubnout. Přitom měl ten Oskar
kostkované šaty, takže nejen byl lump, ale docela určitě také kradl
uhlí. Příštího dne se Ježek rozhodl, že se pana vrchního komisaře
přímo zeptá, jak to mohl vědět, že zloděj uhlí má kostkované šaty.
Bylo mu to vysvětleno. A protože pan Dubina právě zvedl hlavu od
češtiny nějakého zde úředního spisu, řekl to těmito slovy: „Bylo
mi to známo, protože jsem pachatele jako takového přistihl při
činu na místě samém už minulého týdne. Nic mi do toho není, ale
myslil jsem si, že je těch šatů na takovou práci škoda.“
Tak ho přece jenom viděl, pomyslil si Ježek. Bylo mu jaksi lehčeji
a nerozzlobil ho ani ten typicky dubinovský závěr, že totiž při
pohledu na pachatele se morálka pana vrchního komisaře nijak
nebouřila, ale těch šatů byla na takovou práci škoda.