Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Zmizení Karla Poplety 1

OSOBY
Květoslav Malden, vynálezce
Zuzana, jeho vnučka
Ondřej, sluha
Kebab, novinář
Sasín, inspektor policie
Brokeš, detektiv amatér
Robot

V místnosti jsou ZUZANA a ONDŘEJ. ZUZANA vypravuje obsah přečtené
knihy, ONDŘEJ poslouchá a přitom uklízí. Ospalý klid. Rozmluva je rozvláčná,
trochu unuděná a děj dostane spád až po výbuchu v laboratoři.

ZUZANA: … a v tom baru se Rychlý Jimm konečně setkal tváří
v tvář s Crivellem a vystřelil o zlomek vteřiny dřív. Potom dal
celé té bandě zlodějů koní lhůtu 24 hodiny, aby opustila kraj.
Všichni rančeři si oddechli a chtěli Jimma zvolit šerifem, ale
on se jen usmíval. Příštího dne prohlédl své kolty, vyhoupl
se na Blaskovi do sedla a odjel cestou vedoucí do hor. – No
řekněte, Ondřeji, není to krásné?
ONDŘEJ: Já nevím, slečno Zuzanko. Mně se nijak zvlášť nezamlouvá
a mimo to si myslím, že to není čtení pro mladou dámu.
Samé kovbojky a detektivky, střílení, rvačky a podobné
věci. Proč si nevezmete nějaký pěkný román, kde vystupují
děvčátka z penzionátu, místo chlapů, kterým vůbec nevychladnou
pistole?
ZUZANA: Já ani sama nevím, Ondřeji. Mám ty knížky tak ráda
proto, že se toho v nich tolik děje. Víte, to musí být krásné,
když je život plný událostí, když jedno dobrodružství ještě
neskončilo a přichází nové, kdy dny mají pro vás zásobu
překvapení a nejsou zoufale stejné, jako třeba u nás. Někdy
si myslím, že už se něco musí stát, že to ani není možné, aby
byl na světě dům, jako je náš, kam nikdo nepřijde, kam nikdo
nepíše a kde se nic, ale vůbec nic neděje. Já vím, dědeček je
starý pán, má rád takový zasněný klid, ale to pro mne není,
já jsem docela jiná. Chtěla bych jezdit na koni, střílet, jezdit
v autu, poznávat spoustu zajímavých lidí, pracovat na něčem,
co by mne těšilo, s někým se hádat, s někým zase ne, bože,
to by bylo krásné. A zatím tady žijeme tak sami, jako by byli
všichni lidé na světě zemřeli a my byli posledními, a čekáme
jenom na to, až sami také umřeme.
ONDŘEJ: Myslím, že přeháníte, slečno Zuzanko. Já si myslím, že
se tady stane ještě hrůza věcí. Když má někdo dědečka vynálezcem,
jako vy, tak neví dne ani hodiny. Jen si představte,
že by se byl vašemu dědečkovi povedl třeba tenhleten robot.
Vždyť to mělo hrát mariáš! Představte si, kdyby to fungovalo!
To by sem přijeli novináři, filmaři, spousta lidí by to chtěla
financovat, postavili by tady někde továrnu a za chvíli by z té
naší samoty vyrostlo město, protože roboti by šli na dračku.
O třetího do mariáše je vždycky nouze, koupila by si to každá
hospoda. Místo toho tady straší už tolik roků a já abych
to jenom oprašoval. Nejraději bych to vyhodil. Má to samé
vypínače, člověk se tam hadrem nemůže dostat… (Vykřikne.)
Ježišmarjá!
ZUZANA (klidně): Co je?
ONDŘEJ: Slečno, on se hnul.
ZUZANA: Kdo?
ONDŘEJ: Ten robot.
ZUZANA: Nesmysl, Ondřeji. Pamatujte si, že žádný dědečkův
vynález se nehýbe.
ONDŘEJ (rozzlobeně): To jsem se lek! Už mně to taky tady jde
všechno na nervy. Člověk tady žije jako na poušti.
ZUZANA (ironicky): Myslím, Ondřeji, že přeháníte.
ONDŘEJ: Nepřeháním, je to tady jako v hrobě. (Dramaticky.) Ticho
a mrtvo.

pokračování příště