Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Zmizení Karla Poplety 2

Z vedlejší místnosti se ozve strašná exploze, ZUZANA vypískne, bouchnou
dveře laboratoře, vběhne MALDEN.
ONDŘEJ: Pro Boha! Pro Boha!
MALDEN: Pro hasiče. Pro hasiče! A hned! Utíkejte, telefonujte,
zavolejte…
ONDŘEJ: No, no, snad nehoří?
MALDEN (udiveně): Nehoří?… (Jde ke dveřím, otevře je, nahlédne
dovnitř a zase je zavře.) Opravdu. Nehoří. Tak pro nikoho
nechoďte a ukliďte to tam.
ONDŘEJ: Nejdřív připravím lázeň.
MALDEN: Vy se budete koupat?
ZUZANA: Ale ty se musíš vykoupat, dědečku. Jsi jako kominík. Co
se ti, prosím tě, stalo?
ONDŘEJ odejde.
MALDEN: Nic, děťátko, nic se mi nestalo, jen to trochu bouchlo.
ZUZANA: Já jsem se tak lekla! Mohlo ti to vypálit oči. A prosím
tě, dědečku, co jsi to dělal, vždyť se ti to ještě nikdy nestalo?
Taková rána!
MALDEN: No víš, Zuzanko, to je tak. Já jsem se dosud zabýval
docela jinými věcmi. Když jsem dělal zázračnou pastu na
zuby, tak to nemohlo explodovat. Ale teď pracuji na skvělé
věci, která zabrání výbuchům v uhelných dolech.
ZUZANA: Mně by stačilo, kdyby zabránila výbuchům v tvé laboratoři.
Víš, dědečku, já bych si velmi přála, abys těch vynálezů
nechal.
MALDEN: Nechám, děťátko, nechám, jenom co…
ZUZANA: Jenom co vylítneš do povětří. Podívej se, mohli bychom
se spolu někam podívat, nebo bys mohl k nám někoho pozvat,
máme tak veliký dům. Proč vlastně říkáme těm ložnicím
v prvém patře pokoje pro hosty? Vždyť tam ještě nikdy
nikdo nebydlil.
MALDEN: I bydlil, Zuzanko, bydlil, ale to už je dávno. No tak nebuď
smutná, já o tom budu přemýšlet.

pokračování příště